Vrahové pořádku

Přišlo mi to zbytečně utahané a Brelovi jsem žel toho poctivce moc nevěřil. Jinak samozřejmě téma zajímavé, ale podané poněkud jednoznačně a černobíle. Je jasné, co se po divákovi chce, s kým má sympatizovat. Ano, samozřejmě, ten systém, kde větší pes m.dá, je jasně špatně a můžou na to časem dojet právě ti, kteří tomu pomáhali (jediná skutečně zajímavá myšlenka filmu), ale jinak jsou to jasně dané teze, přes které nejede vlak, a doplácejí na to i charaktery postav (včetně "hodné" prostitutky). (05.05.2023)

Také souhlasím s panem soudcem v tom, že „nejhorší odpovědí na násilí je další násilí...“ Brilantně napsaný scénář rozevřel otevřenou kritiku policie, justice a systému společnosti, s jasným zaujetím tvůrčího stanoviska v něm reflektoval poměrně čerstvou záležitost studentských bouří v květnu 1968 a na pozadí toho dal vzniknout údernému souboji dvou stran v napínavém soudním procesu. Začátek s brutálním incidentem mě spolehlivě polhtil do dění, stejně jako rozjezd neobvyklého vyšetřování ze strany soudce Levela. Závěrečným procesem to všechno vyvrcholilo a dokonale mě uzemnilo v tom, že vždycky mohou existovat nejen oficiální, ale i jiní – morální vítězové. Byť filmové plátno zde patřilo v první řadě Jacquesu Brelovi, musím říct, že tentokrát mě o něco víc odzbrojil ve své negativní roli Charles Denner. Škoda, že uprostřed filmu párkrát došel dech i atmosféra, jinak by Vrahové pořádku mohli klidně naplno konkurovat mnohem známějším francouzským a italským thrillerům s kritikou systému (např. Poslední adresa). S mírným zklamáním musím říct, že jak jsem zvyklý téměř pokaždé u podobných filmů na mimořádný hudební doprovod, Colombierův soundtrack byl za mě v tomto případě otřesný. I přes drobné slabiny jsem ale za tento snímek velmi vděčný, za jeho zmíněné kvality a nadčasové poselství. 75% (06.01.2021)

Cupák má zde nejmedovější hlas, jaký si lze jen představit (k té Brelově postavě se to úžasně hodí). Pravděpodobně jeden z nejlepších výkonů v dabingu všech dob. Také skvělý Vinklář jako ďáblův advokát. Druhá půlka filmu, která je o dost živější než ta trochu pomalá první, vás donutí k zamyšlení. Co je vlastně spravedlnost? Vybrat si ze dvou lží podle toho, na jakou stranu kyvadla se víc zatlačí? Film, který by si zasloužil uvedení v ČT a hlavně opatření závěrečné scény titulky, protože ta byla z původní dabované verze vystřižena a přitom činí závěr o dost krásnějším. Hanba cenzorům!!! P.S.: film bych povinně pouštěl dnešní mládeži namísto mozků vymývajících akčních filmů, protože tohle je film, ze kterého si něco odnesete do života. a co na to ČT? mlčí... (28.07.2015)

Předně je třeba říct jednu věc: česká verze se od originálu liší. Chybí v ní totiž několik scén, bohužel včetně té poslední, která zásadním způsobem mění pointu. Les Assassins de l'ordre je jedním z mála francouzských filmů, který si otevřeně bere na paškál ožehavé otázky vztahu policie a justice a korupce a svévole státních úředníků – a navíc se nebojí zaujmout k nim jasné stanovisko. Příběh stojí na postavě vyšetřujícího soudce Levela, který zastává revoluční názor, že život i nejobyčejnějšího člověka je stejně důležitý, jako život vysoce postaveného zákonodárce nebo vykonavatele práva. A za tímto stanoviskem tvrdohlavě stojí, přestože nemá v rukou právě ideální karty. Během vyšetřování pak dochází ke konfrontaci dvojího pojetí cti: policisté o ní rádi mluví a soudce dělá, co mu velí. Napětí nespočívá v pátrání po pachatelích, ale v nejistotě, zda se je Levelovi podaří usvědčit, ustát nátlak na sebe a své nejbližší a zda je spravedlnost opravdu tak krátkozraká, jak se o ní říká. Jacques Brel podává v ústřední roli skvělý výkon, a jak je v jeho filmech zvykem, i zde má jeho postava společné rysy s osobností protagonisty. Kromě příznačné paličatosti, ostré ironie a idealismu je zde i analogie osobnosti soudce Levela s Brelovým oblíbeným literárním hrdinou: u soudu ho jeho sok Graziani označí za demagoga, který „si zahrál na Dona Quijota a zaútočil na instituci policejního aparátu“… Zatímco česká verze je přímou linkou do deprese, originál přináší jistou naději pro ty, kdo jsou ochotni za skutečné hodnoty bojovat i za cenu toho, že ze sebe udělají blázny. (více zde) (20.05.2013)

Rozhlédneme-li se byť jen zběžně po starší francouzské produkci filmů, zjistíme, že zde uváděli za totality plno zajímavých a krásných filmových děl. Tuším, že Vrahové pořádku k nim patří. Jde zcela o nestandardní film z policejního prostředí, který se vymyká obvyklému kriminálnímu žánru. Režisér Marcel Carné se nechal volně inspirovat skutečným případem, který se stal v Bordeaux roku 1954 a přenesl ho interesantně do novější doby. Sluší se dodat, že ani u nás by filmový tvůrce možná nemusel pro podobný námět chodit daleko. Přestože se dnešní svět hodně změnil, tak jsem uvažoval nad hypotetickou otázkou: Jak by asi dnes odsoudila justice bohyně spravedlnosti své policejní bratrstvo v podobném případě? No nic, necháme to koňovi... Všimněme si raději herce par excellence v hlavní roli, jehož umění je třeba vyzdvihnout, neboť v užším slova smyslu jde o bravurní herecký výkon bývalého fenomenálního šansoniéra a také sympatického herce Jacquese Brela. Jen ještě dodám, že jde o skutečně mimořádný film, který na první pohled není patrný, ale je vzácně věrohodně pojatý. Nemluvě o tom, že tu najdete mnohé k zamyšlení, což není na starší film málo. (13.02.2011)