Mami!

Mommy je nesmírně ambiciozní film, o čemž svědčí i ohromný počet emocí, které nabídne. V jednu chvíli se geniálně hláškuje, ale ani se nenadějete a snímek přeladí na vážnou notu. Dále musím vyzdvihnout NESKUTEČNÉ (!) herecké výkony, skvělý soundtrack, nápaditou změnu formátu obrazu a pár geniálních scén (vrcholem je smích u vína)... No ale protože mi stále nepřichází ta správná slova, tak to uzavřu prostě tím, že tenhle snímek řadím vůbec k tomu nejzajímavějšímu, co jsem za poslední roky viděl. (30.10.2014)

Xaviera mám příliš rád na to, abych tenhle film odepsal, a tak jsem mu dával stále další a další šance. A on mě stále znovu a znovu zklamával. Zásadním problémem z mého pohledu je, že Dolanova režijní metoda je stejná jako touha jeho postav: "jsem milován, ale chci být milován ještě víc". Pokud mi "spratkovitost" nevadila u jeho raných filmů, de facto plytkých pubertálních deníčků, okouzlených možnostmi média, tak u psychologického melodramatu tohoto typu už ji snáším těžko. Nesouhlasím s chválou hereckých výkonů. Naopak mi připadá, že Dolan své kolegy(ně) de facto nerežíruje a nechá je afektovaně přepalovat jednotlivé scény na / za hranu snesitelnosti (hysterický smích, ubíjející hebefrenické litanie). Hned několikrát film ulétne za lajnu i v rámci melodramatické licence - matčina vizionářská scéna je jednoduše kýčovitá a karaoke s Bocellim působí expresivitou montáže detailů až naivně amatérsky. Zásadní problém pro mě je, že i když má Mamka dobře odpozorované detaily, oblouk vztahu se opírá o přílišnou chtěnost. Dolan se skrývá za to, že jeho hrdinové jsou afektovaní, proto má být afektovaný i jeho film, který je k jejich chování empatický. Všechno má ale svoje hranice - a Dolan ji pro mě Mamkou prostě překročil. [50%] (11.07.2014)

Drama jak bič, ve kterém se poměr obrazu přelévá ze "čtverce" do klasického rozlišení podle toho, jaká nálada právě ve snímku vládne. Už jen tento fakt vás může hodně ovlivnit, agresivní Steve (no nebuďte takoví, s ADHD) jede na kole (nebo na skejtu nebo na nákupním vozíku), je šťastný a rukama odtlačí šířku obrazu do stran. Ale těch šťastných chvil tam zase není hodně, přece jen Xavier Dolan nenatočil romantickou komedii, ale poměrně realistické psycho s četnými vulgarismy, kde se jedna matka snaží přesvědčit své okolí, že může zvládnout svého syna sama. Může? (zhlédnuto ve filmovém klubu o pár lidech, vynikající atmosféra) (12.11.2014)

Súčasná inkarnácia Xaviera Dolana musí byť veľmi stará duša, inak si neviem vysvetliť, ako môže 25-ročné režisérske ucho takto hlboko chápať vzťah matka-syn. Takmer nepozerateľný film. Vôbec nie preto, že by bol zlý. Práve naopak, je úplne skvelý. Jeho sledovanie ale naozaj v mnohých pasážach spôsobuje ťažký diskomfort. (16.12.2016)

Sledování vskutku živelné dvojice matky s vyšinutým synem mě sice většinou bavilo, ale přesto mi film přišel moc dlouhý. Líbilo se mi to jako ukázka problematického soužití s někým, kdo to v hlavě nemá úplně v pořádku. Máte ho rádi, ale stejně je to osina v zadku. Bohužel mi titulní hrdina nebyl sympatický. Líto mi ho bylo akorát ve scéně na karaoke, jinak mi přišel jako kretén. Dále jsem moc nepochopil postavu Kayly, která měla manžela a dítě, ale stejně všechen čas trávila s ústřední dvojicí a její rodina ji naprosto nepostrádala. Myslím, že by se do těch dvou hodin a čtvrt vešlo více prokreslení takto důležité postavy. Občas mi taky přišlo, že se tam všichni chovají divně a nevěděl jsem, co to má znamenat. Emoce to ale vyvolat dokáže a je vidět, že režisér má talent. (18.05.2015)