Mami!

Dolan zpracoval kontroverzní a nesporně zajímavé téma vztahu matky vdovy s nezvladatelným psychicky nemocným adolescentním synem. Někdy až hyperrealistická autenticita je budována velmi racionálními prostředky (výrazná kanadská hovorová francouzština, obsazení postavy se silnou vadou řeči nebo změny formátu filmové pásky). Zamrzí proto několik ne zcela uvěřitelných náhod (sousedka býv. učitelka v domácnosti, nápadník Diany právník apod.). Tyto scenáristické boty však Dolanovi lehce odpustíme s ohledem na vpravdě úchvatnou vizuální a hudební stránku filmu. Hudba je velmi často zprostředkovaná a navzájem se překrývá, pracuje se se změnami hlasitosti a s provázáním hudby s tancem. Autorská hudba Noii je příhodně melancholická, ale při představě matky o možné pozitivní budoucnosti života jejího syna skvěle graduje. (21.11.2014)

Mommy je nesmírně ambiciozní film, o čemž svědčí i ohromný počet emocí, které nabídne. V jednu chvíli se geniálně hláškuje, ale ani se nenadějete a snímek přeladí na vážnou notu. Dále musím vyzdvihnout NESKUTEČNÉ (!) herecké výkony, skvělý soundtrack, nápaditou změnu formátu obrazu a pár geniálních scén (vrcholem je smích u vína)... No ale protože mi stále nepřichází ta správná slova, tak to uzavřu prostě tím, že tenhle snímek řadím vůbec k tomu nejzajímavějšímu, co jsem za poslední roky viděl. (30.10.2014)

Xavier Dolan má hodně odpozorováno a nebojí se to použít... a tak se stalo, že mě už podruhé totálně dostal. Jako mnohým přede mnou mi schází slova, která by snesla přirovnání k rezonanci vstřebaného, proto se omezím jen na ubezpečení, že Mommy má všechno, v čem je Dolan jedinečný, plus geniální vychytávku k tomu a naprosto úžasnou Anne Dorval jako pastvu pro dva smysly. Jó, život je hodně často v blbým formátu... (08.07.2015)

„JAK ŘÍKÁVALA BABIČKA, NENI SE MNOU LEHKÝ POŘÍZENÍ. UŽ JÍ CHÁPU. PROMIŇ. MUSEL SEM TI HROZNĚ UBLÍŽIT. AŽ BUDU V CAJKU. ZASLOUŽÍŠ SI LEPŠÍHO SYNA, NE TAKOVÝHO KRIPLA. NOSIM TĚ V SRDCI A MÁM TĚ RÁD…“ /// Uvěřitelný drama o tom, jak by se vám žilo s parchantem, kterej si užívá přítomnost ADHD. Kamera zabírá ksichty, páč grimasy mluví často za všechno. S takovým člověkem se fakt nikdy nenudíte (nevěříš? Napiš, nějakýho ti na víkend seženu!). Film vo něčem. Navíc ftipně (artově?) pojatý hrátky s vobrazem (že sis rozšteloval zobrazovalo? Neřeš, ještě furt ti můžu sehnat toho parchanta s ADHD…). Když jsme u toho artu – líběj se mně i herecký výkony těch tří. Film je plnej emocí. Špatnejch i dobrejch. A lidský povahy. A kdyby si vyhráli s koncem, dostal by bůra! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Právě mýmu zlatíčku diagnostikovali ADHD. (Léčit? Motol? Ty vole, vyhledej si pasťáky…) 2.) Chcu si užít drsný rodinný vztahy. 3.) Thx za titule ,,mOnkey.csfd“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.04.2015)

Xaviera mám příliš rád na to, abych tenhle film odepsal, a tak jsem mu dával stále další a další šance. A on mě stále znovu a znovu zklamával. Zásadním problémem z mého pohledu je, že Dolanova režijní metoda je stejná jako touha jeho postav: "jsem milován, ale chci být milován ještě víc". Pokud mi "spratkovitost" nevadila u jeho raných filmů, de facto plytkých pubertálních deníčků, okouzlených možnostmi média, tak u psychologického melodramatu tohoto typu už ji snáším těžko. Nesouhlasím s chválou hereckých výkonů. Naopak mi připadá, že Dolan své kolegy(ně) de facto nerežíruje a nechá je afektovaně přepalovat jednotlivé scény na / za hranu snesitelnosti (hysterický smích, ubíjející hebefrenické litanie). Hned několikrát film ulétne za lajnu i v rámci melodramatické licence - matčina vizionářská scéna je jednoduše kýčovitá a karaoke s Bocellim působí expresivitou montáže detailů až naivně amatérsky. Zásadní problém pro mě je, že i když má Mamka dobře odpozorované detaily, oblouk vztahu se opírá o přílišnou chtěnost. Dolan se skrývá za to, že jeho hrdinové jsou afektovaní, proto má být afektovaný i jeho film, který je k jejich chování empatický. Všechno má ale svoje hranice - a Dolan ji pro mě Mamkou prostě překročil. [50%] (11.07.2014)