Zimní spánek

Tři a čtvrt hodiny dlouhá expozice k Historii tureckého divadla. Existenciální krize je pěkná věc, ale neměly by se o ní točit filmy s takhle přemrštěnou stopáží. Nádherná kamera, podmanivá první třetina s filmově strhujícími momenty (kámen v okně automobilu, rozhovor s otcem chlapce, návštěva ímána), kultivovaná filmová řeč, která se ovšem utopí v laciné záplavě slov. Zlatou palmu v Cannes vyhrála přepálená orientální konverzačka...zajímavé je, že tvůrci se během filmu v dialozích hned několikrát vymezují proti fenoménu telenovely, ale používají přesně stejné rozmělnění mluveného slova. Ale kdo ví, možná je to odraz blízkovýchodní mentality. Rozchod Aydina a Nihal, zvláštní film o lidech, kteří nejsou šťastní, i když vlastně všechno mají, a kterému schází naléhavost legendárního snímku Asghara Farhadiho... (22.01.2015)

Objevují se tu v komentářích pochvaly, ale i kritiky. Chápu je. Po Anatolii byla laťka nastavená proklatě vysoko. Nuri Bilge Ceylan pro mě i nadále spolu s Abbasem Kiarostamim zůstává nejlepším filmařem, hodnotíme-li vizuální podobu (kamera, zvuk). Tentokrát se však kdoví proč rozhodl pro konverzační film. Sekvence, odehrávající se venku, jsou stále jeho silnou zbraní - dokonale se pohybující kamera (to samozřejmě platí i pro interiéry), skvěle zvládnuté prostorové ruchy (štěkající pes, zvuk kroků), lokace. V rámci vyprávění dobře pracuje s napětím, šokovat umí detaily (intence), kterých si ani nemusíte všimnout. Proč se ale většinu filmu jen naprázdno filosofuje, to fakt nevím. Příkladem budiž asi půlhodinový dialog se sestrou, zatímco Aydin je otočený na židly od notebooku. Argumentace naprosto do prázdna, navíc v turečtině (nezní moc libě). Ztracené tři hodiny a výstraha - příště prosím pojďme zase ven! (23.12.2014)

"Slová, slová, samé slová." Nečakané pristátie Zlatej palmy v rukách jednej z najvýraznejších osobností súčasného tureckého filmu, Nuri Bilge Ceylana, bolo jednou z posledných zvláštností tohtoročného festivalu v Cannes. V bezprostrednej konkurencii ambicióznejších, osobitejších a umeleckých projektov, ako napr. Mommy Xaviera Dolana, Kmeň Myroslava Slaboshpytskiy či Leviatan Andreya Zvyagintseva paradoxne pôsobí ako „malý“ film. A predsa si možno zaslúži väčšiu pozornosť práve svojou nenápadnosťou, pod ktorou sa skrýva premyslená a do hĺbky rozvíjaná existenciálna štúdia, zachytávajúca život kdesi na Anatólskej plošine. Viac v recenzii. (23.10.2014)

Starší muž, mladší žena, ponurá krajina - nevím proč, hodně mi to evokovalo tarkovského Nostalgii, byť je příběh i vyznění naprosto jiné. V zimním spánku jakoby všichni pospávají, nikdo si nechce přiznat svůj díl viny, všichni jsou osmělí a reagují na své okolí podrážděmě. Výjimku tvoří Hamdi, který je ochotný, chápavý a chce věci urovnávat, jako protiklad svého afektovaného bratra. Vnitřní zranení vystupuje zvolna napovrh, každý se v jisté části příběhu obnaží, ale nepřináší to porozumění navzájem. (26.09.2018)

Jen velký režisér se víceméně vzdá dechberoucích exteriérů v okolí Anatolského skalního hotelu, ve kterých by se postavy mohly beze slova pohybovat sem a tam a budovat tak jakýsi obraz vyprázdněné narace, přičemž nepochybuju, že by to byl art jak víno a snad nikdo, až na přívržence doslovnosti, by s tím neměl problém. Ceylan však raději „uvěznil“ své postavy uvnitř a nechal je s bergmanovskou lehkostí odkrývat jejich masky v dlouhých dialogových pasážích otevírajících staré rány. Ven nahlížíme snad jenom proto, abychom nezapomněli, proč jsme vlastně uvnitř a aby byla rozbita ona komornost Spánku, načež Ceylan hledá rovnováhu mezi estetikou filmovou a divadelní, a i přesto, že má film přes tři hodiny, po celou dobu jsem pociťoval hutnost scén, vybroušenost dialogů a hloubku celého díla… (více možná později) (15.01.2015)