Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
VOD (3)
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (272)
Nejlepší z trilogie Quatsi - velmi pravdivý dokument nesoucí děsivé obrazy s podkladem pompézní hudby se cotlivému člověku skutečně zaryje do paměti. Na výjev hořícího kusu rakety nikdy nezapomenu. film je varováním lidstva před jeho počínáním, předpověď možných následků zneužívání přírody a celkově kritika lidí jako takových. Škoda jen, že poučení si jen tak někdo nevezme k srdci! ()
Wow, tak tohle je "dokument" snad o všem co na světě kdy bylo. Typ hudby, který doprovázel tento film pro mě sice nebyl zrovna libozvučný. Ale noční velkoměsto, mělo poslouchatelnou a docela i příjemnou hudbu. Pak ty zrychlené části... ty byly občas hodně vtipné. Třeba by mě nikdy neapadlo jaké to je sledovat dropravní zácpy tak třicetkrát rychleji než v reálu. A taky to místy člověka i donutilo trochu pouvažovat nad životem.... a samozřejmě i nad smrtí. (Boží byla ta babka s cigárem... a nefunkčním zapalovačem). =D ko. yaa. nis. qatsi (from the Hopi language), 1. crazy life, 2. life in turmoil, 3. life out of balance, 4. life disintegrating, 5. a state of life that calls for another way of living. ()
Nejhypnotičtější film všech dob, Muž s kinoaparátem 80. let, totálně sugestivní a dokonalá filmová báseň, při které - ačkoli nemá žádný příběh - jsem se napětím v kině 90 minut nemohl pohnout. Také snad jediný film, kde hudba není jen jednou ze složek, ale polovinou díla - do nekonečna bychom se mohli přít, co bez čeho by spíš fungovalo - jestli geniální obrázky bez geniální hudby nebo naopak. I z dnešního pohledu jsou některé scény na tak vysoké technické úrovni, až zůstává rozum stát. Sympatické navíc je, že ač má film velmi silné společensko-kritické poselství, nepůsobí nepříjemně mentorsky. Režisér prostě ukazuje svět jak je a divák si to může interpretovat jak libo... Děkuji za uvedení v Projektu 100. Vidět to na velkém plátně je zážitek na celý život. ()
Koyaanisqatsi by v jazyce Hopi mohlo zrovna tak znamenat "Člověk je blbec", protože přesně takové je poselství tohoto filmu. Počáteční fascinaci přírodou po několika minutách vystřídá depresivní údiv nad tím, jaký je homo sapiens mamlas, že v sebedestruktivních sklonech hravě trumfne i lumíky... A tak dále. Více než polovinu atmosféry sice tvoří Glassova skvělá hudba, nicméně materiál natočený a posbíraný Godfreym Reggiem za ní nezaostává. Závěr s raketou mě definitivně zatloukl do křesla a donutil mě v něm nehnutě sedět dobrých deset minut po titulcích. ()
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)
Galerie (27)
Photo © 40. Letní filmová škola
Zajímavosti (14)
- V seriálu Simpsonovi (od r. 1989) se v epizodě První meta dobyta (2010) nachází odkaz na film Koyaanisqatsi. Homer a Bart jsou v kině na 3D filmu s Itchym & Scratchym, který je v podstatě zcela na způsob Koyaanisqatsi, a to včetně hudby ve stylu Philipa Glasse. Některé scény jsou dokonce téměř totožné – např. záběr na mrakodrap, západ slunce, „zrychlená“ křižovatka, start rakety, maminka s dětmi v obchodním domě u televizí, etc. Akorát místo lidí tam jsou myši podobné Itchymu. (Idée_fixe)
- Philip Glass si film rozdělil na 12 segmentů a napsal hudební doprovod pro každý zvlášť. Když si však režisér poslechl jeho výtvor poprvé, tak film podle něj kompletně přestříhal. (hot_spot)
- Film měl světovou premiéru na filmovém festivalu v Santa Fé roku 1982. (Terva)
Reklama