Země nikoho

Aktuální tragikomedie o válce v Jugoslávii nás zavede do jednoho příkopu na uzemí nikoho. Zde se setkávají postavy mezinárodního obsazení: bosňan, srb, francouz za "šmouly" z UMPROFOR a angličanka z médií. Snaží se zachránit vojáka ležícího na mině. Nic nevyřeší a zase se rozejdou. - Velice zdařilý začátek filmografie Danise Tanovice předvádí balkanský kotel v praxi. Na počátku si myslíte, že sledujete válečný film, který se uprostřed změní v komedii, nakonci však zbývá jen velice smutný příběh o marnosti lidského snažení. - Proč tedy nedávám pět hvězdiček? Mám pocit, že mi na tomhle filmu něco vadí: snad, že se cítím lehce a nenápadně manipulována, snad mi příjde příběh příliš vypočítán na efekt. (28.01.2004)

Dva vojáci z odlišné bojující strany, ale pocházející ze stejného města v jednom zákopu. Třetí voják, který leží na mině a nemůže se ani pohnout. Francouzský voják UNIFORM chce něco udělat, ale nemůže. Reportéři z různych koutů světa shromážděni kolem snažíc se získat senzaci. Velitel mezinárodních sil, který evidentně nemá zájem o řešení situace a radši by klátil svoji sekretářku. To vše a ještě víc ve skvělém hořce komediálním filmu Země nikoho. Smutná satira, která byla právem oceněna Oscarem. (16.05.2004)

Kdo jiný by mohl atmosféru antimilitaristického vypsat takovýmto neotřelým způsobem?Většinou se tak režiséři snaží jen za pomoci stovek mrtvých, kteří na plátně umírají tak rychle, že je ani nestačíte počítat....Tanovič k tomu přistoupil z jiného úhlu pohledu a snažil se zachytit válku se všemi jejími absurditami. "Jak se cítíš?" "Svěle.Nemůže být líp.Nejdřív na mě stříleli a pak jsem se vzbudil na mině...celý svět se na mě dívá..potřebuju se vysrat a ty mě sereš těma debilníma kecama..." (21.09.2006)

S filmy s protiválečným poselstvím je problém - často upadají do plamenné plakátovosti, případně se ji snaží maskovat za "člověčí" osudy obyčejných lidí. Oslavovaný koprodukční film Bosňana Danise Tanoviće Země nikoho je v tomto ohledu kompromisní. Na jedné straně jsou intence ukázat absurditu (bratrovražedné) války dosti okaté (Bosňan Čiki i Srb Nino mají společnou kamarádku v Banja Luce), na straně druhé jsou vyvažovány černohumorným nádechem a narativní ujasněností a sevřeností. Ve chvíli, kdy ale dojde na jízlivé ukazování prstem na neschopnost přebyrokratizovaných sil UNPROFOR a prvoplánové zesměšňování kariéristických "breaking news" žurnalistů, film ztrácí na intenzitě. Tanovićův film je na jedné straně prvoplánově komický (Babylon jazyků v mezinárodních silách), jindy - a v těch momentech dosahuje vrcholu - jedovatě uštěpačný (rozmluvy mezi muži v zákopu). Pacifistické vyznění už jaksi tradičně oslovuje poroty (Cannes: cena za scénář) i diváky (divácká cena v San Sebastianu, Sao Paulu, Rotterdamu) festivalů - a tak ve stínu myšlenky zůstaly jak některé scenáristické berličky (náhle procitnuvší zraněný Cera "nutný" pro stěžejní zápletku), tak některá klišé (stereotyp akční reportérka versus hloupý peskovaný kameraman). Faktografické poznámky: Frenetickou novinářku ztělesnila předčasně (41 let) zesnulá Katrin Cartlidge, kterou známe například ze špinavě originálního Hotelu Splendide či filmu Z pekla. Zápletku osoby ležící (stojící) na mině použil i íránský film Na břehu, který roku 2004 soutěžil v Karlových Varech. (18.11.2005)

6 / 10 Tanovičov celovečerný debut bol jedným z tých filmov, ktoré sa nielenže dočkali všeobecne kladných reakcií či už od odbornej kritiky alebo širokej verejnosti, no odniesli si aj Oscara, akési symbolické potvrdenie svojej výnimočnosti naprieč národmi a kontinentmi. O to väčšie bolo moje sklamanie, keď som si po jeho dopozeraní len nespokojne odfúkol a pomyslel si: "A čo?" Priznám sa, táto protivojnová satira ma nechala úplne chladného - nerozosmiala ma, neprinútila ma zamyslieť sa, len pomaly preplávala pred mojimi očami a upadla do zabudnutia. (22.11.2005)