Roger Waters: The Wall

Bez sebemenších pochyb dávám plný počet! Byl jsem v Praze na téhle geniální a monstrózní, divadelně hudební, naprosto precizně připravené a naprosto precizně zvládnuté akci a byl jsem z toho totálně unesen. A šel bych znovu. Jediná škoda je, že u toho nebyl i Gilmour. Skvělé album, nadčasová záležitost, a to jak to Roger touhle koncertní tour dostal ještě do dalších dimenzí chápání a hlavně vnímání, to je prostě dokonalost. Stejně tak jako naživo, jsem byl i při sledování tohoto road-movie-hudebního dokumentu místy vážně dojatý a běhal mi mráz po zádech. Protiválečná "propaganda" nebude nikdy dost silná a dost ovlivňující. Kéž by byla.. Nelze jí nefandit. (15.05.2016)

Je to samozřejmě skvělé, ale výsledný dojem je rozporuplný. Sledujeme totiž tři linie: 1) záznam koncertu z posledních turné, který je úžasný. Bylo to skvělé naživo a i na plátně z toho naskakuje husí kůže. Jako záznamu jedinečné události a aktualizaci možná nejlepšího koncertního vystoupení všech dob nelze nic vytknout. 2) Watersovo plazení po francouzsko-italských hranicích, aby s duchy minulosti i přítomnosti diskutoval svou životní pouť a smysl všehomíra. A je to přesně tak watersovsky samožerské, jak to zní. Namísto aby překlenul třicetiletou propast od vydání Wall tak, že její témata aktualizuje a ukáže univerzálnost svého nejhlubšího životního sdělení (které je skutečně úžasné a síla budování svých osobních zdí nevyprchává ani po letech), tak příběh vztáhne k sobě, zaměří se ještě víc na svého otce a dědu a prezentuje se tak melancholicky a pateticky, jak to umí jen on sám. No a konečně za 3) tu máme rozhovor Waterse a Masona, který se nese v podobném duchu. Waters má o všem jasno a ničeho nelituje, zatímco ze strany Masona je cítit, že Gilmour zas takový padouch asi nebyl a že s Rogerem to musely být pořádně těžké dekády. Ale smířlivý tón nostalgie a humoru naštěstí hrany obrušuje, a tak si v rozhovoru jen potvrdíte, co stejně už dávno víte. Takže výsledně za 4, ale to je fuk, protože pro fanoušky povinnost a úžasný zážitek a nikoho jiného to zajímat stejně nebude. Původní Wall je stále milníkem hudebních filmů, na čemž tahle snaha o upoutání pozornosti nic nezměnila. (30.09.2015)

Koncertní záběry fascinující, dokonce bych řekl, že takhle v kině to musí být lepší než na živo. Ale to je jen domněnka, nikdy jsem na koncertě nebyl. The Wall je bezesporu vynikající dílo se silným poselstvím. Líbilo se mi jak se jej snažil Waters naroubovat na současnost. A fakt, že jeho děda padl v první světové válce, když jeho otci byly dva roky a jeho otec padl u Monte Cassina v druhé světové, když Rogeru byly rovněž dva je fakt síla. Ve finále je Roger Waters s rodiny první, komu se v posledních třech generacích podařilo dožít tak vysokého věku. Ale... když už nadávám na systém, nevím proč se pak nechám doprovázet z koncertu policejním kordonem a proč se snažím ve filmu hrát ožralého na baru, když vím, že nejsem kdovíjaký herec. Právě to sdělení mimo původní Zeď je dost opruz a dalo by se sestříhat asi tak na polovinu. Když už by tam mělo být mluvené slovo, bohatě by stačil úvod Liama Neesona, který je skvělý a běhal mi z něj mráz po zádech... (04.10.2015)

Pro fanoušky Pink Floydů dva a půlhodinový hudební orgasmus, pro nefanoušky úchvatná podívaná doplněna zajímavými historickými vzpomínkami z první světové otce a dědy Rogera Waterse. Koncerty byly doladěné do posledních detailů, prase létalo vzduchem a zeď byla ke konci skvěle zničena. Během songů „Comfortably Numb“ a „Run like Hell“ jsem takovou husí kůži již dlouho nezažil. Závěrečný rozhovor Waterse a Masona doplněný odpověďmi na otázky fanoušků z celého světa byl již vtipnou tečkou za tímto dech-beroucím snímkem. Za mně 97% (16.10.2015)

Cestou domů jsme v autě poslouchali rádio - po pár minutách jsem ho musel znechuceně vypnout, protože ty sračky, co tam hrají, nemůžou vedle TOHOTO audiovizuálního zážitku nikdy v životě stát. Permanentní husí kůže, neuvěřitelná smršť emocí a jeden z největších zážitků mého života. Byl jsem na živém koncertě 2x a tohle byla taková krásná třešnička na dortu, připomenutí, že už nikdy nic tak úžasného nezažiji. Thank you, Mr. Waters!!! (01.10.2015)