Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Předlohou ke scénáři snímku režiséra Johna Badhama byl nejprve scénář k televiznímu filmu z roku 1972, který autor Brian Clark posléze přepracoval v úspěšnou divadlení hru. Její první uvedení proběhlo v Londýně v roce 1978 s nezapomenutelným Tomem Contim v hlavní roli. Autor i herec získali za toto představení prestižní cenu Laurence Oliviera. Clark posléze ještě přepsal hlavní roli pro ženu, čímž poskytl hereckou příležitost řadě broadwayských hvězd.
Hrdinou filmové verze je charismatický a inteligentní sochař Ken Harrison, který je na vrcholu svých tvůrčích sil a prožívá silný milostný vztah s baletkou Pat. Energie z něj proudí všemi směry a přeměňuje se ve tvary, předměty a umělecká díla. V tom je jeho smysl života. Stačí jedna vteřina, automobilové neštěstí, a život se promění k nepoznání. Starý Ken Harrison umřel. Ten nový dokáže stále brilantně myslet, ale jeho mozek a řeč je to jediné, co mu zůstalo. Tělo leží bezvládně na lůžku. Jeho největším přáním je opustit tento život a právě to požaduje po lékařích a nemocničním personálu.
Richard Dreyfus podává v tomto snímku, překvapivě plného optimismu a emocí, strhující herecký výkon. Snímek se vyslovuje k filosofickému tématu práva na ukončení vlastního života a klade si věčnou otázku, "čí je vlastně" tento život a kdo má právo o něm rozhodovat. Tedy k tématu, které daleko přesahuje dobu vzniku tohoto pozoruhodného snímku. Po boku Richarda Dreyfusse uvidíme např. Johna Cassavetese či Christine Lahtiovou. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (34)

Pecival 

všechny recenze uživatele

Klasické drama, spějící pomalu k očekávanému konci, které se de facto ničím zásadním neodlišuje od tématicky podobných snímků. Nesnaží se hrát na city ani rozbrečet diváka, je to prostě střízlivá psychologická studie člověka, který ví, že "už si nezatančí". Z Richarda Dreyfusse vyzařovalo charisma, podpořené břitkým jazykem i na lůžku. ()

Marigold 

všechny recenze uživatele

Překvapení. Nemám dramata z prostředí nemocnice nijak zvlášť v lásce, ale tohle je tak dobře napsané a tak dobře zahrané, že jsem se prostě nemohl odtrhnout. Postava excentrického sochaře, který ochrne a ztratí tak vše, co v životě miloval, je fantastická, plná života a rozporů. Cením si toho, že film nijak nenabádá k jasné odpovědi a dilema "má člověk právo rozhodovat, zda je jeho život hodný žití" nakonec vyzní krásně otevřeně. Zastaví se kdesi mezi depresí a úlevou. Badhamův snímek prostě otevře problém, vtáhne vás do něj a v závěru nabídne výmluvné tři tečky. Tohle drama beru. ()

Reklama

Rocky62 

všechny recenze uživatele

Whose Life Is It Anyway je jeden z mála snímků, u kterého jsem byl nucen dát si reprízu, protože po prvním shlédnutí jsem chtěl toho tolik napsat, ale zároveň jsem nevěděl, jak vůbec začít. Že se dotýká nejednoznačného tématu, jakým eutanázie v řadě zemích stále je, na tom není nic neobvyklého, ovšem způsob, jakým režisér toto téma zpracoval, je věru fenomenální. Nezplodil jen velmi chytrý a hluboký film, který bezesporu disponuje tím, jak by se takovýto námět měl uchopit, ale zanechal světu patrně i ideu, jak by se obecně mělo k eutanázii přistupovat. K filmu: Trefně vystihnutá konfrontace přání pacienta vs. přísaha/povinnost nemocnice, okouzlující cynický humor hlavní postavy, jakožto jemně romantická chemie (Dreyfuss - Lahti) a velmi silný, emotivní závěr, který jen podtrhuje domněnku, že to celé bylo natočeno upřímně, od srdce a s velkým myšlenkovým přesahem. Btw. Clare má fakt překrásný prsa... ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Badhamův film bych mohl zařadit do kategorie bildungsfilmů, pokud by někdo tuto analogii s bildungsromány chtěl akceptovat. Na základě uvedených indicií nás vede k logickému rozhodnutí ANO/NE (sochař Harris vs. doktor Emerson) a k jedné odpovědi nás také vede. Nejdřív ale interogativní název filmu: na tuto otázku se ovšem odpovídá mnohem obtížněji, než na volbu přirozené eutanázie. Kdo zná odpověď, ať si ji ale raději nechá pro sebe... Ono rozhodování ANO/NE se také pojí s pojmem svoboda. Harris ji chápe jako možnost nebo nemožnost tvořit. Dovedl bych ji redukovat čistě na problém pohybu: svobodně se moci pohybovat z jednoho místa na druhé. Harrisovi je i takto definovaná svoboda upřena (znám vozíčkáře i slepce, kteří mají volbu času i místa), a nabídnutá "rozptýlení" (čtení, psaní, poslech hudby, konverzace) mu ji nemohou nahradit. Rozhodněme se tedy spolu s ním... Samotný film ovšem není jen suchá logika, je zalidněn spoustou dobře propracovaných vedlejších postav a dějů, které se točí nejen kolem Harrise. Ještě dvě drobné poznámky: 1. Rozdíl mezi vysokou mohoucností (tanečnice) a nemohoucností (Harris) je možná zbytečně akcentovaný. 2. Chybí role přítele (z mládí), který Harrise navštíví v nemocnici. To je ale dobře, toho si může zahrát každý divák podle svého. ()

LadyDevil 

všechny recenze uživatele

Vždycky mě zajímala otázka eutanazie a ráda se čas od času mrknu na film zaměřený na tohle téma. Občas je to krok vedle, Čí je to vlastně život byl ale přesným opakem...musela jsem se zamyslet nad tim, kdybych skončila na lůžku, uvázaná na péči ostatních..a jak bych se pak dívala na svojí lásku? Proto se mi strašně líbilo uvažování hlavní postavy a je to vlastně i mým vyjádřením na lásku: chtít to nejlepší pro toho, koho milujeme.. Tohle je problematika, kterou spousta lidí nechce vidět, ale skutečnost je taková, že těchto bezmocných, ale naprosto v pořádku uvažujících lidí (bohžužel, kdyby byli zaostalí či dementní, nebylo by to pro ně takové utrpení), je dost a žijí odstrčení od reálného světa v "bezpečí" nemocnic..a je to hodně depresivní představa, už jenom představit si takový život, představit si, že bychom takhle měli dopadnout...... ()

Galerie (90)

Zajímavosti (2)

Reklama

Reklama