Cléo od pěti do sedmi

Jeden z nejlepších filmů Fr. N. Vlny, který jsem měl možnost vidět. Jediná novovlná režisérka natočila film plný nádherných obrazových kompozic ze života jedné úspěšné celebrity, která téměř v reálném čase pluje hodinu a půl Paříží. Pozor! Obsahuje zábavnou grotesku s Godardem! Každý, kdo se vyžívá v podobně formálně vystavěšných filmech (z novějších filmů mě napadá "Before sunset") a má rád novovlnou hravost, spontálnost a zdánlivou autencitu, tak mohu jen doporučit... (10.12.2009)

Film se v reaálném čase plně věnuje rozmarné šansoniérce Cléo (uchvacující herečce Corinne Marchard), v druhém plánu díky ní kamera pečlivě pozoruje okolní Paříž, kterou snímá očima hrdinky, tedy z pohledu člověka, který se strachem čeká na výsledky testů možné rakoviny. Cléo si začíná všímat detailů kolem sebe, na první pohled nicotností, který by kdysy zřejmě přehlédla. V jejích pocitech se mísí strach z výsledků s najednou probuzenou citovostí a vnímavostí vůči okolnímu světu, kterou jen podpoří setkání s upovídaným vojákem. Cléo je neustále v pohybu, takže Paříží se spolu s ní (tedy s úchvatnou kamerou) nejen projdete, ale i projedete různými vozidly (žádné to trapné kroucení volantem před plátnem někde ve studiu). Film se skutečně odehrává v reálném čase, akorát těch sedm hodin, tedy čas do plných dvou hodin stopáže, se vlivem dění ve filmu poněkud upraví (film má 90 minut). (30.03.2007)

Niterná procházka a projížďka po zalidněné Paříži s charismatickou hrdinkou, která však podléhá nejisté labilitě a tím dodává svému krátkému, zvenčí nevinně působícímu, putování ještě větší napětí. Marchandová svou postavu vykresluje stále v sympatičtějším světle, její pěvecké číslo doslova chytá za srdce. Vardová s kamerou doslova kouzlí, hlavně v obchodě s klobouky dosahuje až magických účinků, čímž dodává dokumentaristické syrovosti nenásilné "optimistické" stylizace. Nejnádhernější je však poslední čtvrthodinka, která převyšuje předchozí roztěkaný děj plný rozličných dojmů v nádherné a křehké romanci na stopáži pouhé čtvrthodiny. (08.09.2009)

"Nahota je jednoduchost. Jako láska, zrození, voda. Jako slunce, pláž, to vše." A hodí se dodat: jako vlna. Tedy, ta nová. Ta, s jejíž lehkostí a jednoduchostí nám režisérka dokáže zachytit Paříž v jejích vlastních tisícerých odrazech a při tom i se všemi jejími lidmi přeplněnými ulicemi, kavárnami a obchůdky. A přitom stejně lehce zachytit ve své nahotě nitro hlavní hrdinky a (toto není myšleno obscénně) její konečné obnažení tváří v tvář druhému člověku i onomu městu samotnému. Sebestřednost plodící uzavřenost do sebe a odstup od ostatních, charakterizovaný užíváním taxíků, je přemožena symbolickým přesednutím na autobus - v něm již hrdinka nemůže cestovat sama. Stejně tak je symbolická výměna telefonátu za osobní návštěvu nemocnice - podívání se nepříteli osobně do tváře je základem pro jeho překonání a uchopení odpovědnosti za vlastní život. (23.04.2014)

Baba Varda /nepliest si s kultovou Babou Vangou/ je feministka, jej filmy su tiez presytene tymto -izmom. Film je skor len artovym vyletom do zivota parizskej hajzlbaby, teda pardon, sansonierky, ktora len chodi , keca a keca a keca. Cosi mala do seba ta osamelost a pocity uzkosti, ale baba Varda nie je moc schopnou reziserskou -ani tak to nie je o tom, zeby chlapi a zeny tocili inak, ide skor o talent - a ten Varda nema. 50 % (27.01.2018)