Klub vyvolených

Každých pár rokov sa objaví nejaká dráma zo školských lavíc, ktorá stojí za pozornosť. Charizmatický učiteľ, ktorému robí v triede šarapatu zopár študentov. Je zaujímavé ako ma tento štýl vždy dokáže strhnúť. A určite aj viacerých. Možno je to tým, že každý z nás prešiel školskými lavicami, takže sa do príbehu vieme vcítiť. Navyše tento nesie aj jedno dôležité mimoškolské posolstvo. Pekné. 85%. (15.04.2008)

Kdykoliv se snažím The Emperor’s Club nějak shrnout, chce se mi napsat, že ten film je skvělou ukázkou aristotelovské etiky, načež mi dojde, že Etiku Nikomachovu četl málokdo a že jsem asi jediný šílenec, který má chuť rozebírat ve filmovém komentáři eudaimonii a morální teorie. Jenže paralel mezi Aristotelovými myšlenkami a filmem o učiteli, který věří, že může změnit jednoho ze svých studentů k lepšímu, je tolik, že se nabízí alespoň několik zmínit. Stejně jako Aristoteles i učitel antických dějin William Hundert z The Emperor’s Club zastává názor, že morální hodnoty musí být v lidech rozvíjeny, a považuje proto formování žáků za svou povinnost. Stejně jako Aristoteles, podle něhož neexistují žádné univerzální morální zákony a jen osoba jednající v souladu s rozumem a ctnostmi může pochopit, co je správné udělat, se i William Hundert dostane do situace, kdy je jeho jedinou nadějí vsadit na svůj úsudek a doufat, že jeho rozhodnutí bylo za dané situace správné. Stejně jako Aristoteles, který považoval vedení racionálního, ctnostého života za jediný způsob k dosažení eudaimonie (= spokojeného života), i William Hundert věří, že pro plnohodnotný život je potřeba být morální osobou. A konečně stejně jako Aristoteles i William Hundert nakonec dospěje k přesvědčení, že eudaimonii, podstatu svého bytí, nemůže hodnotit na základě izolovaných momentů štěstí nebo bolesti, ale jako shrnutí všeho, k čemu jeho život vedl. The Emperor’s Club jsem viděla poprvé před několika lety a tehdy mě zaujal primárně kvůli nedokonalosti hlavního hrdiny, nečernobílému vidění světa a skvělému obsazení v čele s Kevinem Klinem; dnes mu jakožto člověk, který má morální filosofii poměrně rád, musím přihodit i tu poslední, pátou hvězdičku. (27.02.2010)

Hodně hezký film o staré škole, o světě slušných studentů, který je narušen příchodem jednoho individua. Zásádovost učitele je otřesena po podvodu studenta, kterém natolik věřil a dokonce pro něj byl schopen podvádět. To se mu vrátí ještě po pětadvaceti letech. Nakonec se k němu nejlépe zachová student, který byl sám obětí jeho podvodu. Opravdu příjemný filmový zážitek. (23.12.2008)

Vždy se velmi rád podívám na dobře natočený film odehrávající se ve školním prostředí. A do téhle skupiny můžu s klidným svědomím zařadit i "Klub vyvolených". Vůdčí postavou filmu je pochopitelně Kevin Kline jako zásadový učitel. Velmi dobrý je i Emile Hirsch, který dokázal přesvědčivě ztvárnit roli nepoučitelného studenta a stal se tak přirozeným protikladem postavě Klinově profesora. Záporem filmu je postupné sklouzávání k jednostranému pojetí postav, což se projeví především v závěru, kdy je nám představen budoucí politik, který si z profesorova učení nedokázal odnést vůbec nic a ostatní bývalí žáci, kteří se naopak naučili úplně všechno. Hodnotil bych spíš za 3 a 1/2 *. (20.07.2004)

Ach jo!! Zavzpomínejte, kolik podobných filmů, kde hlavní roli hraje škola pro děti zbohatlíků, jste už viděli. Každá taková filmová škola zcela logicky nabídne panu scénáristovi jednoho dacana, kterého je třeba přesvědčit, aby šel do sebe, začal se učit atd. Klub vyvolených je typickým zástupcem šablonovité, uniformní nudy, z čehož jsem nařknul už o poznání lepší Společnost mrtvých básníku Petera Weira. Už jen fakt, že v tomto filmu do sebe cpou studenti jen dějiny starověkého Řecka a Říma a právě díky těmto znalostem se posléze stanou velice dobře finančně zabezpečenými (popravdě: kurevsky dobře) právníky, bankéři (popravdě: zloději, lháři), mně lezl na nervy. Na konci se divák sice dočká docela ucházející moralitky a poslední věta pana profesora Hunderta je velmi pěkná (dokonce jsem takový závěr nečekal, i když zbytek děje filmu byl předvídatelný až hanba), ale co naplat, když dacan je příliš krotkým dacanem, vše je líbivě uhlazené a film nenabízí nosnou zápletku o skutečně podstatných, zajímavých a poutavých školních problémech, jaké můžete vidět třeba v takové Napole. Filmy o školách by se měli zaměřit buď na nějaké skutečně zajímavé jedince, nebo pokud chtějí vyprávět o nějaké škole jako celku, pak by si tvůrci měli vybrat skutečně zajímavé prostředí, nemluvě o následném, pokud možno neotřelém, originálním (a také působivém) zpracování. Vidět tento film předtím, než jsem nakoukal ty ostatní příběhy ze škol, a když jsem za nejlepší film považoval Forresta Gumpa, pak by se mi Klub vyvolených velmi líbil. Dnes už bohužel ne. Ani v neděli odpoledne. (18.06.2008)