Dellamorte Dellamore

Film se rozjíždí jako regurelní hororově komediální akčňák o kosení zombie,ovšem po 14 minutách začína míchat žánry jako na běžícím páse....drama,horor,komedie,mysteriózní,psychadelický,romantický,soft porno.... :-D Prazvláštní mix,o kterém si prakticky můžete myslet cokoliv,jelikož příčiny nemají následky a následky nemají příčiny :-) Rupert Everett podává,troufám si říct životní výkon,hláškuje o sto šest a černý humor jeho povaze není cizí :-) Do toho si přidejte luxusní béčkovou atmosféru ´´80tých´´ let a přenádhernou Annu Falchi a máte téměř dokonalý psycho film,který když skončí...tak záleží jen na vás,co si pod ním představíte a jak si ho vysvětlíte :-) První promítání na našem bratrském festivalu ´´Otrlého Diváka´´ a vskutku...nemohli jsme začít lépe :-D 85%. (23.07.2011)

Přelom osmdesátých a devadesátých let dvacátého století přinesl pro žánrový trh několik změn, které měly dalekosáhlý vliv na jeho budoucí směřování. Během osmdesátých let se hororů chytila velká hollywoodská studia, která vycítila komerční sílu talentovaných režisérů, adaptací hororových bestsellerů v čele s knihami Stephena Kinga i několika franšíz typu Halloween (1978 – 2002) či Pátek třináctého (Friday the 13th, 1980 - 1993). Na druhé straně videotrh zaplavila vlna laciných snímků točených nadšenci na video. Oba tyto trendy měly vliv na eliminaci zásadní okleštění střední váhové kategorie zastupované ambiciózními žánrovými produkcemi. Ty nemohly konkurovat studiovým titulům a jejichž rozpočty byly současně i tak moc vysoké, aby se navrátily z videopůjčoven obsazených lacinější konkurencí. Jednou z hlavních obětí těchto změn byly italské horory, jejichž tvůrci postupně přesedlávali na jiné žánry nebo se z filmové branže přesouvali do televize. Labutí písní tradičního stylu těchto snímků, které namísto lineárního vyprávění kladly důraz na vizuální stránku a zneklidňující atmosféru, se stal právě Dellamorte Dellamore. Režisér Michele Soavi, jenž předtím v produkci Daria Argenta natočil surreální horory Svatyně (La chisea, 1989) a Sekta (La setta, 1991), vytvořil zvráceně uhrančivé dílo, jehož vyprávění balancuje na hranici snu a reality, přičemž oba tyto světy ukazuje jako noční můry. Snímek vznikl volně na motivy italské komiksové série Dylan Dog vytvořené Tizianem Sclavim, ale namísto jejího paranormálního detektiva je zdejším hlavním hrdinou mladý hrobník, na jehož hřbitově za nevysvětlitelných okolností vstávají mrtví z hrobů. Tuto premisu scénář rozvádí do bizarního a nihilistického pojednání o lásce a smrti, které postupně nabývá stále fantasmagoričtější podobu. Narozdíl od tradičních zombie filmů tentokrát oživlé mrtvoly nezosobňují hrůzu ze smrti, nýbrž strach ze života. Ostatně, co může být pro hrdinu stranícího se živých horší, než to, že nemá od lidí pokoj ani po jejich smrti? Tímto cynickým postojem a odevzdaným zobrazením korupčních a mocenských her v Itálii má Dellamorte Dellamore spíš než k dobovým brakům blíže k tehdejším filmům amerických nezávislých režisérů jako Jim Jarmusch a Richard Linklater. Navíc si také za ústřední postavu bere zádumčivého, okolím nepochopeného a existenciálně se soužícího hrdinu, jenž zrcadlí nálady lidí, kteří se tváří v tvář mnohoznačnosti světa osvobozeného o polarizované hodnoty studené války uchýlili k politické i společenské apatii. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Výstřední, prapodivné, originální a fascinujícím způsobem nechutné. Jenomže scénář jakoby se soustředil jen na jednotlivé scény a rezignoval na hlavní dějovou linku. Střídá se tu zombie komedie s motivem hledání ztracené životní lásky, ale je to špatně nadávkované. V první části převažují zombie momenty, v druhé části zase melodrama. Velkým průšvihem jsou otřesné herecké výkony téměř všech herců ve vedlejších rolích. Ale kvůli mnohým scénám film stojí za vidění, takovou míru vtipné zvrácenosti snad mohl dát dohromady jen scénárista s poněkud vyšinutým mozkem. "On mě jenom jí! Může si mě klidně jíst, jak bude chtít!" ____ KOUSEK DĚJE Městečko, kde se vše odehrává, považuji za peklo. Proto z něj není úniku, proto je hledání lásky vždycky marné a vždycky skončí tragicky, proto nejsou jasné hranice mezi živými a mrtvými, proto si v závěru hlavní hrdina a jeho monstrózní pomocník vymění role - jsou odsouzeni opakovat všechno znovu a znovu. Věčně zatracení. /30. 11. 12./ (30.11.2012)

No jo, úlet jako hrom, o tom žádná. Ovšem osobně raději preferuju menší náklad šaškovských opiček. Jinými slovy vážnější tón by tomuhle v mnoha ohledech jasnému žánrovému masterpiece slušel mnohem víc. Ale i přesto mne Argentův žák nezklamal, fantasticky personifikovaná smrt, absurdní dějové zákruty a finální výjeb s divákem posunují Dellamorte Dellamore na mém žebříčku pohledných "hovadin" docela vysoko. A v neposlední řadě i Anna Falchi a její "zombie vamp". Nikdy bych neřekl, že by se mi sbíhaly sliny na rozkládající se fešandu. (31.03.2016)

"Nemůžeme, já jsem naživu a ty jsi mrtvá." - "Já nemám předsudky, můj milý." Divým se upřímně, že snímek má zde tak kladné hodnocení, jelikož i když je to označováno jako "gotický horor", tak do mainstreamového vyznění to má daleko (narozdíl od Vrány z téhož roku) a Dellamorte Dellamore je spíše pro užší a specifičtější publikum. Snímek přímo kypří mrtvolným, suchým humorem, jaký by člověk přesně čekal od někoho, kdo pracuje na hřbitově. Díky tomu také není humor jakkoli vyzdvihován nad ostatní dialogy a jakoby zapadává, což právě do snímku tohoto typu skvěle pasuje. Na Ruperta Everetta není velký problém si zvyknout a s jeho pomocníkem tvoří skvělou cynickou dvojku. Až surreální pojetí snímku dodává v místech až pocit jakési ironické básně o životu a smrti, nicméně u scének ála Ghost rider se musel pobavit myslím každý a když pak přijde ještě scéna se Smrtkou. :)) Moc milý snímek, ale ne pro každého a hlavně, chce na něj míti náladu, jinak nemusí až tak zaujmout. "Co děláš v televizi?" - "Rozkládám se, tati." (21.07.2013)