Pravidla moštárny

Ve chvíli, kdy se z filmu stane poezie, kdy se záběry změní ve verše a kdy filmové řemeslo přejde ve skutečné umění, právě v tu chvíli vznikají filmy s úžasnou hloubkou, se schopností pohnout s lidskou duší. Pravidla moštárny tohle dokázala. Lasse Hallström podal mrazivě dojímavou studii o osamělosti, o touze poznávat a pomáhat lidem. Nikdy jsem novelu Johna Irvinga nečetl, ale přesto jsem měl pocit, jako by místo záběrů přede mnou někdo obracel listy knížky. První fáze filmu, pohled do dětského domova, na ty osamělé dětské duše za skly smutného místa. Smutného, ale přesto plného naděje a očekávání, že jednou přijde někdo, kdo si je odvede a budou mít rodinu. Už nebudou spát v jednom pokoji na skromných postýlkách a už nebudou muset utrápeně sledovat s ručičkama vzepřenýma na okenním parapetu, jak na ně zase nedošla řada. Jak měl štěstí někdo jiný. Michael Caine, v roli doktora, který se pasoval do role "otce" všech těch smutných dušiček, jež se rozhodl jim to, že nebyly pro jejich matky tím pravým, že je opustili a nechali jejich duše bloudit po nekonečných pláních osamění, právě on podává skvělý výkon, po právu oceněný Oscarem. Ta jeho otcovská láska, to uvnitř se pak spojilo s jedním z těch dětí, s tím, který byl pro něj výjimečným, kterého přesto nikdo nechtěl. S Tobey Maguirem, jehož postava Homera je příkladem čistého srdce, srdce s touhou pomáhat, být oporou. Skromnost a lehká naivita je mu zde vlastní, každý výraz tváře je naprosto upřímný a herectví posouvá za hranici běžného hereckého řemesla. Jeho kroky pak diváka přenášejí do druhé fáze filmu. Touha po poznání světa, touha po poznání dosud nepoznaných citů. Změna místa, kde žijete a berete ho jako svůj domov i kdy sirotčinec tím pravím domovem není. Poprvé pohlédnete vstříc nepoznanému, do vln oceánu, který byl jen vaším snem, takovou skromnou představou ze stránek knížek, jenž každý večer někdo v tichu místnosti obracel a z nichž předčítal spousty příběhů. A ta slova pak dostávají svůj význam, to pravé kouzlo. Charlize Theron nijak ve svém umění za Cainem a Maguirem nezaostává, naopak se jim zcela vyrovnává. Dává tak skromnému chlapci poznat to, co zatím bylo pouze v jeho představách. A pak už se dostáváte do finále, třetí fáze, kdy sen zase naráží na krutou realitu všedních dnů. Kdy se znovu vracíte na pevnou zem a srovnáváte se s tím, co život nabízí. Lasse je pan vypravěč, každý záběr má svou nezaměnitelnou hloubku, každá scéna působí na divákovu duši. Vše ještě podtrhuje něžná, ale zároveň tak smutná hudba, která obzvlášť na začátku filmu jako nit navléká slzičky opuštěných dětí. "Člověk kráčí světem, aby se jednou vrátil tam, kde udělal ty krůčky první." Tahle moje myšlenka asi nejlépe shrnuje celý můj nadfilmový zážitek. Hledejte hloubku, tam kde se hloubka hledat dá, v příběhu, který svou příběhovostí přerůstá meze plátna nebo obrazovky. I když oči jsou prázdné, srdce nikdy prázdná nebudou, mají své sny a svá přání, které když se vyplní, ty smutné pohledy dostanou zpátky svojí jiskru, Tu jiskru naděje. Pravidla moštárny takovou jiskřičku vykřesávají. (26.08.2004) (méně) (více)