Katzelmacher

Dokonalé zvládnutí jednoho ne příliš používaného kinematografického postupu - filmové kombinatoriky. Fassbinder totálně rozložil filmový svět na řadu jednotlivých prvků: konstantně se opakujících lokací, v jejichž hranicích se odvíjí přesně definované chování filmových postav. A samotný film vzniká právě až kombinací těchto prvků - pravidelnost sekvencí a očekávání je v první půli cílevědomě budována, a to proto, aby byla příchodem neznámého prvku, cizího gastarbeitera, restrukturována do lehce odlišného vzorce a vynikla tak samotná kostra filmového postupu. Protože podstatou změn v ději nejsou změny v charakterech postav (vyjma jediné), ale jejich přesazování z jedné předdefinované lokace do druhé, tedy opět svého druhu kombinatorika, ovšem ne prostorová (ale nezapomínejme, jak jsem viděli, že prostor definoval jednání postav, je tedy neredukovatelnou složkou příběhu), ale personální (zejm. vzájemné se podvádění ze strany oněch párečků - jejich změny partnerů suplují neměnnost a stereotypnost jejich života). (18.05.2015)

Skvělá studie lidského chování potvrzující Fassbinderův přínos. Postavy vyprahlé, bez jakéhokoli směřování kamkoli, jsou snímány u holých stěn (kromě scén v hospodách, které ještě nějak fungují), opírají se o kandelábry jako hadrové panenky a začínají se chovat nebezpečně, rasisticky a násilně, když se objeví gastarbeiter Jorgos, kterému závidí schopnost milovat. Téměř statická kamera a minimalistický scénář dělají z Katzelmachera divácky celkem nevděčný film, ale k podtržení prázdnoty postav lepší forma snad nešla (btw. Katzelmacher vychází z divadelní hry). Scéna, kdy německy nemluvící Jorgos sedí v hospodě se dvěma Němci, kteří si povídaji jak mu ublíží, je pro mě nejlepší a nejsilnější moment celého filmu. (05.04.2012)

Podle vlastní Fassbinderovy divadelní hry, za pár dní natočené formálně velmi zajímavé dílo. Časté frontální záběry: kdy se postavy koukají pasivně před sebe (promlouvají tedy přímo k divákovi, aby primitivnost jejich názorů a charakterů byla ještě jasnější), nebo konají všední běžné úkony a nemluví. Přičemž kompozice působí jako divadelní scéna (případně jako frontální fotografie). Jasná, promyšlená struktura, vtip (plynoucí z absurdity situace: do lenivého poklidu města přijíždí po čase gastarbeiter, Jorgos z Řecka ztvárněný režisérem samotným, který je trnem v oku místním dělníkům, přízemním jak poleno) a Fassbinderovo sebevědomí (i schopnost mírně provokovat - dějem, nebo též záběry nahých mužských zad). Chtěl bych zjistit, na kolik klapek Rainer Werner natáčel klíčovou scénu, kdy místní zmlátí a skopou jeho postavu... (10.11.2010)

Z této vztahové a lidské deziluze mi občas běhal silně mráz po zádech, občas jsem se ale i bavil, zvláště v periodických špacírových scénách. Minimalistický, radikální, nedějový a přesto silný snímek, který s přehledem vystihl myšlenku zhoubnosti kolektivního uvažování, z něhož mizí jakýkoliv individuální rozměr a tím i možnost kritického uvažování nad činy. Snad jen dvě postavy znamenaly jakousi naději - zamilovaná Marie, která dokáže opustit násilnického muže a projevit skutečnou lásku, zatímco se dočká akorát opovržení, a prodejná Rosy, která se z kolektivu vyděluje svoji "prostitucí", ale také jediná hledí k zítřku, má svoji touhu a cíl. Tyto dvě postavy působí až zklidňujícím dojmem, jako ostrůvky světla v až nihilistickém pohledu na život. (08.10.2011)

Mezilidské vztahy v jedné z nejhnusnějších podob. Na jedné straně páry, kde se muž k ženě chová jako k zasviněnému hadru a žena neustále mluví o svatbě. Na straně druhé pomluvy, žárlivost, závist, xenofobie, násilí. To vše zabaleno do černobílého sterilního obalu se stužkou dlouhých záběrů jakoby "o ničem" - leč ony bohužel o něčem jsou - o nesmyslném stereotypu lidí, jejichž život je prázdný jako vyžraná konzerva. Vše zobrazeno v hořce vtipném, avšak zároveň tak bezútěšném duchu, že člověka napadají myšlenky typu "než se nedejbože někdy dostat do podobného začarovaného kruhu, to se snad radši zabít" - bylo by to méně kruté... (20.09.2007)