Liebe ist kälter als der Tod

Fasssbinderův první film působí ještě hodně prkenně a minimalisticky, chvílemi koukáte jen na postavy s bílou zdí na pozadí, scény jsou útrpně dlouhé, trošku mi to připadalo ovlivněné Godardem a Melvillem. Jednání tří hlavních postav vysvětlil sám Fassbinder: "Tento film je proticitový, protože věřím, že city se dají zneužít a ve skutečnosti se také zneužívají. Bruno, Franz a Joanna hledají lásku, ale nejsou schopni artikulovat popř. komunikovat. Proto imitují role z gangsterských filmů, aniž by si to sami uvědomovali: jejich jednání a uvažování je takříkajíc z druhé ruky." (12.07.2009)

Samozřejmě jsem se rád podíval na mladého nevzhledného Reinera Bednáře a mladou vzhlednou Hanu Šikulu (bez licence od verbala) a impozatní, nekompromisní a sebevědomý vstup obou do filmové literatury. Přestože ani později neodsunul Fassbinder gangsterské téma zcela do pozadí, dalo by se říct (byť je to možná sporné), že přece jen vyměknul. Buďme tomu ale rádi, jinak by querellovská fasáda zcela zakryla lyriku jeho pozdějších děl, která je sice rovněž tvrdá a úderná, není však tolik zatížena schématem. Fassbinderova cesta od Geneta k Fontanovi je sice křivolaká a se spoustou odboček a zpáteček, ale  už tím, že on jí prošel, máme se my na co dívat, a co promýšlet. (05.04.2025)

Myslím, že Jean-Luc G. by měl Rainera Wernera F. žalovat za plagiátorství. — Fassbinder zvládl vtěsnat celoživotní režisérskou dráhu do pouhých třinácti let, takže bavíme-li se o jeho raném období, jsou to vlastně jen první dva roky. Předtím, než se zformoval jeho osobitý styl (zhruba v době vzniku Obchodníka se zeleninou, když objevil Sirkova melodramata), jsou jeho filmy přímým pokračováním francouzské nové vlny. Nikde to asi není vidět tak jasně jako v jeho debutu Láska je chladnější než smrt, gangsterce, která ovšem víc než ty původní americké používá jako vzor francouzské šedesátkové filmy. Bruno (Ulli Lommel) jako by z oka vypadl Alainu Delonovi v Melvillově Samurajovi, styl (a do jisté míry i příběh) jednoznačně kopíruje Godarda (U konce s dechem, Banda pro sebe), další režisérovy vzory jsou zmíněny v úvodních titulcích, nebo přímo ve scénáři (zavražděná servírka se jmenuje Erika Rohmerová). Kamera je až na občasné godardovské jízdy statická, ale Fassbinder skvěle využívá širokoúhlého formátu a jeden z jeho trademarků – pečlivě komponované záběry – je přítomen v každé scéně. Příběh je navíc o něco přímočařejší a lépe uchopitelný než v některých jeho dalších raných dílech. — Sympatické, krátké a svěží, i když na francouzských vzorech těžce závislé zahájení kariéry režiséra, který ze sebe bude následující dekádu chrlit jeden vynikající film za druhým a stane se synonymem německé nové vlny. (05.05.2024)

Fassbinderovo celovečerní cvičení může, ve svém množství nápadů, mnohde působit nedotáhle, však i bez filmové průpravy a s krátkým časovým obdobím vzniku filmu se režisérovi povedlo odstartovat svou tvorbu jasně a pevně. Zkrachovalé postavy, jejichž nevydařený život je většinou umocňován perfektní prací kamery (i k jejím dlouhým jízdám později došel ve svých filmech Béla Tarr), se stávají středem Fassbinderova zájmu. (05.04.2012)

Fassbinderův vstup do celovečerního filmového světa svou originalitou a smělým nekonvenčním přístupem předznamenává celý zbytek autorovy práce. Srovnání s Godarem je v lecčems na místě. I když Fassbinder přirozeně na něj navázal v místě, kde byl v druhé polovině 60. let, sám Godard debutoval s filmem, v němž naopak rychlý svěží střih a stopování vnitřního života postav skrze jejich typicky godarovsky víceznačně, na první pohled místy banální a zároveň tajemné dialogy patřily k hlavním zdrojů jeho úspěchu. Ve Fassbinderově prvotině ve zkamenělých tvářích hlavního tria postav nevyčte to, co se odehrává v jejich nitru, ani nejlepší psychoanalytik. Zbývá tak jen sledovat dlouhé záběry kamery, hru kontrastů černé a bílé a gangsterský příběh "o přátelství, lásce a zradě". A ono to bohatě stačí. Krátké doplňující info: http://www.youtube.com/watch?v=RLQwe1LcvsI (18.09.2013)