Škola otců

Charakterní učitel v podání Karla Högera násobí zajímavý příběh o osudu pedagoga, který se odmítá podrobit zvráceným pravidlům, jež mají na svědomí rodiče, učitelský sbor a zejména ředitel školy (potažmo budovatelská společnost). Snímek ani po tolika letech neztrácí svou naléhavost a tvůrcům patří poděkování za to, jaké téma si vzali na mušku. Působivá záležitost. P.S. Lojzíka bych si vzala domů... (11.08.2018)

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů. (09.08.2018)

Filmová paralela k politickým procesům 50. let pojatá stylem propagandistických filmů. Od budovatelských snímků se "Škola otců" liší pouze myšlenkami, které hlásá, ale jakým způsobem je předává, se naprosto shoduje s dikcí manipulačních filmů - od agitační tezovitosti přes formální unylost po toporné herectví (děti v mnoha scénách vypadají jak převzaté z "Kukuřičných dětí" a vedoucí pionýrů svou vypjatost projevuje v gestech na hraně parodie). Nazáměrnou zábavnost stupňují úvodní pedofilně vyznívající sekvence ze třídy. (12.12.2009)

Upřímná výpověď v marasmu padesátých let? Ano, Ladislav Helge si pojistil váženého gentlemana Karla Högera a rýpnul si do srdce každého státu - do jeho vesnice. Patriotem by ho ten rok asi nikdo nenazval a to je Helge přitom jen lehounce ostrý a spíše laskavě konstatující. Na hony vzdálen tvrdé obžalobě režimu jako v šedesátých letech. Možná i proto je mi jeho líčení sympatičtější. Helge není unáhlený v závěrech a popis nejednoho charakteru by se ideologicky vůbec nedal ohnout. Högerův učitel je taky věrná postava, která není dějem hnána ani do temna, ani do omilostnění. Je jen na divákovi jestli přijme východiska, režisér ho nenutí citově či jinak. Helgeho problém tkví v jeho málo výrazném režisérském rukopise. Vždy se dobře vyjádřil, ale nešokoval a nemohl být hvězdou. Taková je Škola otců. Laskavý film bez povyku. Proč ne, navíc stále poměrně aktuální... (09.11.2009)

Škola otců je s ohľadom na dobu vzniku veľmi zaujímavý, podnetný a hlavne odvážny film. Tí, ktorí zažili dobu pred uvoľnením v šesťdesiatych rokoch vedia, s akými prekážkami sa musel Ladislav Helge boriť, aby mohol svoje dielo vôbec dokončiť. Ale po viac ako pol storočí sú tieto zásluhy neaktuálne a zo Školy otců je síce zaujímavý, ale nadmieru polarizovaný film, v ktorom by si úlohu Pelikána mohol úspešne zahrať aj Sidney Poitier. Preto u mňa nedosiahol na úroveň mimoriadnych, výnimočných filmov. (31.10.2014)