Sběrné surovosti

"Trošku jsem si přispal, ale taková malá otázka ..." 5* (bez ohledu na nikoliv 100% výkony neherců) už jenom za literární předlohu, kterou zatím dokázala pořádně zpackat jenom Věra Cais s mistrem Noiretem. Herz našel v Resslovce nad Tančícím domem svýho Hanťu a rozehrál jeho poetiku sběrného dvorku a oslavu "tvořivosti - obrany proti silnýmu náporu nekonečna". "Jó, svět je plnej podivnejch krás a jeden život na to nestačí." Co věta, to perla na dně. "Eine krone nebo los !" Zdařilá freska - převod figurek, prostředí a minidramat starého světa do filmové řeči. Od mostarského deja vu k duchovní tématice - jak přefiknout Nepomuckýho s varhanním doprovodem. Hravě citlivý ♫ přínos Zd.Lišky. Pěkný stehno ! "Ještě že mám tu hrobku na Olšanech", Judo, Vilmo, Tadeáši. (25.02.2012)

Herz nějak není můj šálek kávy. I tady vidím hlavně stavění na efektu, samonosnou morbiditu, klouzání po víceméně prázdně šokujícím povrchu (komu by nezatrnulo při pohledu na pilu zakusující se do dřevěného těla barokního světce nebo při zaslechnutí dětského pláče v hluku spuštěného lisu na papír), sázení na jednoduše čitelné stereotypy a diváckou zlomyslnost (když baba, tak hnusná). Hrabalovy postřehy a hlášky jsou sice skvělé, jenže v okatě bezzubých ústech postav vyznívají banálně jak hrnek s Mistrovým citátem na pultě krámku se suvenýry, za rohem už už vykukuje národní umělec a do Liškovy popisné kakofonie (když zmatek, tak zmatek) oplzle artikuluje své strašlivé Krááásnééé lidskééé pááábenííí… Ze sedmera původních „perliček“ pro mě jediná víceméně zapomenutelná. (23.06.2012)

"Pan děkan to vodpustí a já to musím uklidit!"                                                                                                                          Se vší úctou k Jiřímu Menzelovi jsou Sběrné surovosti nejzdrařilejsí adaptací Hrabalovy předlohy. Herzovi se povedlo poskládat mozaiku z filmových záběrů, aniž by narušil ducha knižní předlohy. Syrovost vyprávění si nebere žádné servítky, předhazuje nám jednotlivé figurky, takové jaké opravdu jsou. Byť bylo původně zamýšleno vytvořit povídkový film Perličky na dně i s touto povídkou, vidím to jako přednost, že je prezentována samostatně. Větší prostor umožnil odhalit větší škálu toho obyčejného člověčenství, kterého je v Hrabalových knížkách tolik. Juraj Herz vytvořil velice zdařilou filmovou povídku, ponechal ducha předlohy a přece přidal dost vlastní invence. I když jde pouze o fragment, výsledek je mnohem plnokrevnější než koprodukční Příliš hlučná samota. Pro mne osobně je to dokladem toho, že Hrabala dokáže správně pochopit, vstřebat a předat jenom našinec.                                                                                                                                   "Jen mi nic nezapírejte, už jsem pochovala celkem dva muže.!" "Je na vás hned vidět, že ste dáma!" (21.02.2015)

Literární předlohu, ač je to ostuda, jsem dosud nečetl, a nevím tedy, jak přesně dokázal Herz převést Hrabalův text do filmové podoby, nicméně musím konstatovat, že díky výraznému Herzovu režijnímu stylu jde o osobitou filmovou chuťovku v černobílém provedení se zajímavými postavami a zvláštní atmosférou. Výborné je herecké obsazení, kdy byly režisérem vybráni neherci představující určitý lidský typ, a to se Herzovi povedlo na výbornou. V některých případech si sice pomáhá určitou nadsázkou, která ale rozhodně nevadí. Je to syrové a působivé. Sběrna odpadu jako konečná stanice lidských vzpomínek, osudů a uměleckých artefaktů. Celkový dojem: 85 %. (20.01.2009)

„Nejlepší film je, kterej dá osm pytlů papírků, a nejhorší, kterej dva.“ Platí-li tato přímá úměra, pak je Herzův debut aspoň na deset pytlů, nebo aspoň na pět hvězdiček. Jednoduše zarámovat a pozlatit, neb ta hrabalovská poetika je sice podaná groteskně, ale věrně odráží realitu života a svět, který je plnej podivných krás a jeden život na to nestačí.. Vedle sběrných surovin, kde se odehrává podstatná část příběhu, se prostředí přesouvá ještě do hospody a do kostela. V hospodě Hanťa (Václav Halama) dokáže opít všechny přítomné svým pábením, když ve zkratce odvykládá román z červené knihovny. U kostela se pak podílí na vytváření „padlých andělů“. Příběh, který v závěru spěje k filozofování, skvěle podkresluje Liškova hudba. (21.02.2009)