Fitzcarraldo

Na tomhle filmu se musí obdivovat to, že do toho tvůrci vůbec šli. Kinski byl šílenec na první pohled, ale Herzog mu skvěle sekundoval. Z jejich zvláštního uměleckého vztahu pak vzešlo něco, co je geniálně šílené, anebo šíleně geniální. Přeprava parníku přes hory je neskutečnou ukázkou toho, že skutečně v podstatě jakákoli umělecká vize je realizovatelná. (07.12.2015)

Problém a fakt, že je Fitzcarraldo o poznání horší než Aguirre, symbolizuje do značné míry jeho jazyk. Původně byl film natočen v angličtině a poté nadabován do němčiny. Prý kvůli snadnější domluvě mezi štábem a herci. Jenže němčina je díky dabingu nesynchronizovaná a méně věrohodná a angličtina zase chladná – přece jen Herzogovy filmy si žádají monumentální řeč Goetheho a Bacha a slyšet mluvit Kinského studenou angličtinou je přinejmenším faux pas. Klausovi tyhle peripetie očividně brání v rozletu. Nesálá z něj síla ducha a šílenství dovedený do krajnosti. Mamutí ego bylo zkroceno. I proto je Fitzcarraldo jediný film, kde ho herecky někdo překonal, byť se to nepovedlo člověku, ale stroji, konkrétně parníku. Technika překonává ducha i umění - pobíháni s teodolitem je pro Kinského podle všeho důležitější než christianizace domorodců a pro Herzoga je shánění bagru na vytažení obří lodi podstatnější než narativ. Ano, Herzog je mnohem víc jistější v polohách estéta a malíře než vypravěče. (28.03.2008)

Fitzcarralda jsem neviděl snad dvacet let, ale v hlavě mi zůstal do dnešních dnů. Nyní, po opakované projekci, jsem se opět ujistil že Herzogův opus je velkolepý film. Kinski si s chutí střihl snad jedinou veskrze kladnou roli ve své kariéře, navíc roli, se kterou se mohu plně identifikovat. Spojuje mě s ní vášeň ke klasické hudbě - i já mám mnohdy chuť vykřičet do světa, aby lidé neposlouchali zasloužilé umělce typu soudružka Vondráčková, ale aspoň někdy v sobě našli odvahu poslechnout si skutečný národní poklad, nesmrtelnou hudbu Dvořákovu. To už jsem ovšem malinko odbočil, takže zpět k tématu ;-) . Sekvenci s přesunem parníku jsem s gustem pustil své sestře, která je, co se filmového vkusu týče, naprostý barbar. A... zírala na ni se stejnou fascinací jako já. To už něco znamená :-) (29.05.2011)

Operu zrovna nemusím, takže celý ten nosný motiv šel trošku okolo mě..ale jinak je to úžasná podívaná=Fitzcarraldo jde za svým snem vytrvale a odvážně, podporován vlastním pološílenstvím..a právě takovíhle lidi klidně pohnou horou-často zbytečně, na blbou stranu nebo víc než chtěli..ale minimálně ten kulervoucí fakt, že pohli horou jim ve výsledku upřít nelze. (24.06.2011)

Ať už se nám podobná zápletka může zdát jakkoliv absurdní, Klaus Kinski svoji hlavní roli hraje tak přesvědčivě, že nemáme pochybnosti o tom, že někde na světě existují jemu podobní nadšenci (blázni). Herzog, který sám miluje operu, mohl díky Fitzcarraldovi skloubit tuto svoji lásku s tématem několika jeho filmů – s obsesí, s posedlostí člověka dosáhnout nějakého cíle. Fitzcarraldo tak dobře funguje proto, že čím absurdnější takový cíl je, tím působivější je příběh o člověku, který se ho snaží dosáhnout. I přes nesmyslnost a šílenost některých způsobů, kterými si hlavní hrdina pomáhá, mu jako diváci fandíme a obdivujeme jeho odhodlání. Z hlediska stylu se sice nejedná o nijak inovativní ani jedinečné dílo, ale o unikát jde především z hlediska psychologie postav a také ze způsobu, jakým údajně probíhalo natáčení. V některých chvílích prý totiž byly podobnosti mezi Fitzcarraldem a Herzogem až děsivé. (07.03.2011)