Země bez chleba

ZEMĚ BEZ CHLEBA (1933) byla tuším jediným Buňuelovým dokumentem a přesto patří k jeho nejzásadnějším počinům, který na půdorysu objektivní, reportážní reality jasně prozrazuje Buňuelovu osobnost, jeho velmi specifický světonázor. Tváří v tvář tehdy nejvíce zaostalému regionu ve Španělsku Buňuel okem zdánlivě nezúčastněného „vědce“ ukazuje např. velký obraz mrtvého kojence nebo výjev mrtvého osla uštípaného včelím úlem, který mu spadl ze hřbetu, ve velkém detailu hledí do otevřených úst nemocné dívky, která pár dní nato umřela, a pozoruje nebezpečné kretény a skřety. Přesto se ale na svých objektech exploativně nepase, tyto detaily nemají být prvoplánovými šoky, jsou výrazem nenápadné empatie, která přesahuje primitivní emoce soucitu a hnusu. Buňuela pojí s jeho objekty silné pouto, ať už na úrovni mezilidské (zájem na zlepšení podmínek života těchto lidí v agitačně laděném epilogu), ale hlavně nad-lidské, biologické (zájem o veškeré projevy života, instinkty přežití, na všech biologických úrovních: lidí, zvířat, Buňuelova oblíbeného hmyzu). Buňuel nebyl humanista v diskreditovaném slova smyslu lidumila nebo plačky, Buňuel byl empatikem přímo kosmickým. (15.03.2008)

Země bez chleba je působivým avantgardním výkřikem ve filmovém podání anarchistického provokatéra Luise Buñuela. Extremadurské sdružení horských obcí Las Hurdes, vyprahlá oblast lidského zbídačení a pekla na zemí, je jedinečně přijatou výzvou k sugestivní filmové demonstraci sociální nespravedlnosti. Cílem je zasažení citlivé oblasti společenského svědomí, rafinovaně použitým kontrastem je dokumentární věcnost a hrůza reality. Ten pravý um spočívá ve zdarech manipulace k monumentálnímu zvýraznění děsivého stavu rozkladu a zkázy. Efekt je závratný, obrazy hrdě vyhrožují, přítomnost je nevybíravě drážděna panikou jiné formy existence. Lesk lidské bídy je dokumentárně zneužit surrealismem ke své představě Písně písní. Luis Buñuel v anarchistickém rozhořčení mládí koketuje s levicí a podává existenciální svědectví života. (24.03.2019)

Můj oblíbený Chris Marker tvrdil, že žádný dokument není objektivní, ale vždy se v něm odráží názor tvůrce. Ovšem u tohoto snímku jsem se cítil Buňuelem manipulovaný a citově vydíraný až moc na sílu. Přimělo mě to, podívat se na dokument „De gevangenen van Bunûel“, který byl natočen na stejném místě v Las Hurdes asi 70 let poté. Je vidět, že Buňuel chtěl upozornit na špatnou situaci chudých oblastí Španělska, ale používal lež a ukazoval situaci horší, než byla, aby prosadil dobrou věc, větší zájem vlády o tyto oblasti. Například mrtvé dítě nebylo mrtvé, jen uspané, a jeho pohřeb nahraný. „Náhodou“ spadnuvší kozu ze skály zastřelil sám režisér stojící mimo záběr, ale kouř z pušky byl krásně vidět. Starého slabého osla přivázal u rozbitých úlů a nechal ho k smrti ubodat včelami. O místních lidech mluví jako o primitivech. Ještě v roce 2000 se místní nejen pamětníci cítili uraženi. Nedivím se jim. Dokument je natočen dobře, ale já nemám rád, když se dobrá věc prosazuje pomocí lží a citového vydírání. (22.12.2024)

Buńuel svůj třetí snímek pojal jako ostře sociální dokument o izolovaném kraji Hurdů v nuzné části Španělska. Oproti svým předcházejícím dílům režisér upustil od surrealistických metafor, ačkoliv toto dílo za surrealistické považoval. S ostrou kamerou Eli Lotara a komentářem bez špetky sentimentu dostává dokument na odzbrojující autentičnosti. Sledujeme všeprostupující bídu, degradaci jednotlivce jako i celého etnika na území civilizovaného (!) státu. Absurdní ale reálné. Smrt, nemoci, hlad... vše na denním pořádku. Silné, syrové, strhující. (03.09.2003)

Buñuel své rané režisérské období završil dokumentem, který není surrealistický včleněním snových obrazů nebo tematizováním sexuálních fantazií, ale zejména svým politickým podtextem a cílem změnit zavedené pořádky (ke kterému se kvůli zákazu filmu ve Španělsku nakonec ani nepřiblížil). Zchudlý hurdský region zde slouží coby symbol zaostalosti a třídních rozporů celého Španělska, v němž tehdy stále mnozí lidé přežívali ve velice primitivních podmínkách. Vzhledem k jisté úctě vůči tamějším obyvatelům Buñuel na diváky (a přednostně „zodpovědné“ představitele španělské buržoazie a církve) neútočí s agresivitou svých předchozích dvou filmů. Znepokojení vyvolává pozvolněji, vytvořením jistých očekávání a jejich následnou destrukcí. Těžil přitom z konvencí cestopisných dokumentů, jejichž vylhanosti a líbivosti se vysmívá (ačkoli sám, podobně jako například Flaherty, některé situace zinscenoval pro kameru). Film prozrazuje režisérův zájem o přehlížené, k nimž se vrátil v Zapomenutých. Stejně jako tam, i tady s nimi sice soucítí, ale jejich život zachycuje bez jakéhokoli sentimentu. Ve své době drzé, dodnes odvážné a syrové. 75% (25.10.2012)