Manhattan

New York. Woodyho osudové město. Vzdal mu hold tím nejlepším způsobem, jakým mohl, natočil o něm velice oblíbený film, obsadil své dva dvorní herce, sebe a Keton a svojí neurózou srší hlášku za hláškou, scénář se mi totiž hodně líbil, ironický jako vždycky. Kam se hrabe takový Neruda a jeho vzdání holdu Praze v podobě malostranských povídek, které by zvládl i student třetího ročníku literární akademie. Manhattan není obsahově extra dílo, ale černobílá podoba vsazená do 80. let je fascinující a byl to skvělý krok, který z toho dělá opravdu příjemný a hodlám si tvrdit, že i útulný film, si ho to prostě oblíbíte. A dále si hodlám tvrdit, že je to lepší než Annie Hall, je to více ucelenější a Woody hraje líp, jeho „you know“ je snad v každé větě a ty jeho nesmyslné pohyby. Co více si přát :-). Asi jeho nejlepší komedie. (10.06.2008)

Kdybych si měla vybrat nějaké město, kam bych se chtěla podívat, nebyl by to New York. A když už bych byla nucena pobývat v New Yorku, nejspíš bych se zašila někam do Central Parku a snažila se tam setrvat do doby odjezdu či odletu. Woody Allen zřejmě toto město velice miluje, dokázal mě nadchnout Paříží i Barcelonou, leč Manhattan mi k srdci nepronikl. A to mám slabost pro tvůrce samotného i pro černobílou fotografii. Podobně jako u Annie Hall jsme se zde opět minuli. (19.10.2018)

Paradoxně nejméně oblíbený Allenův film patří mezi fanoušky k těm nejoblíbenějším, k jejichž řadám přičítám i sebe. Allenova poloha v Manhattanu mi vůbec dost sedla - Allen se nesnaží být za každou cenu vtipný; je více hloubavý až melancholický; mluví se tu sice pořád hodně, ale ne tolik, aby to diváka odradilo; jednotlivé epizody jsou rytmizovány úsměvnými (hudebními) "intermezzy" (o celkově výborném výběru hudby se ani nemá cenu zmiňovat); až magické vyobrazení Manhattanu, respektive New Yorku prostřednictvím famózní širokoúhlé černobílé kamery Gordona Willise (přesto bez nominace na Oscara); tu a tam Allen skrytě či otevřeně odkazuje na jiná filmová díla, tvůrce či celá kinematografická období (Casablanca, Mlčení, Fellini, němý film ad.). Prozatím nejdospělejší allenovka. (07.11.2014)

Prakticky neměnným pravidlem bývá, že se mi nějaký film od Woodyho buď hodně líbí, nebo se mi hodně nelíbí. Tento film tohle pravidlo popírá, neboť se mi líbil tak nějak napůl. Nechyběla velice zajímavá myšlenka ani vynikající humor. Občas nějaký ten vtípek opravdu padl na úrodnou půdu. Člověk v sobě nezapře i určitou radost ze sebe sama, když se taky tu a tam dovede zasmát něčemu, co zní opravdu inteligentně. Woody Allen hrál tradičně sebe a užíval si to. Potěšila mě mladičká Meryl Streep, která již tehdy působila moc sympaticky. Nejvíce z celého filmu se mi ovšem líbil závěr. Woody Allen má zatraceně dobře zmapované lidi a v behaviorální psychologii patří v rámci filmů k naprosté špičce. Zařadil bych ho někam o kousek pod Bergmana a von Triera. Je s podivem, že spousta filmařů točí o lidech takové píčoviny, které působí dojmem, že dotyční snad celý život strávili někde v krabici a naopak někdo má ten dar vystihnout lidi v plné kráse. Hezké a pravdivé. Jen v několika momentech trošku utahané a černobílá barva tomu také moc nepřidává, neboť všechny tyto aspekty dohromady mě dokonale uspaly a musel jsem film dokoukat následující den. Lepší 3 hvězdy. (03.04.2019)

Na Woodyho štýl si začínam pomaly zvykať, ale neviem, či je to dobre alebo zle. Ale v tomto prípade to bude asi ten horší prípad, pretože jeho postava, kde hrá určitý typ neurotika je v podstate v skoro každom jeho filme a už to nie je to pravé. Moment prekvapenia a originality sa tým trošku stráca. V žiadnom prípade to však nie je až taká kritika, film je cez to všetko skvelý. Musím povedať, že keby bol toto môj prvý film od neho, siahol by som aj na ďalšiu hviezdičku. Herci sú pohodoví, všetko klape, pár fórikov sa tiež podarilo ale tá nominovaná Mariel Hemingway mi pílila poriadne nervy. 65%. (04.02.2008)