21 gramů

Prvoplánově slzopudný doják (na rozdíl od Tance v temnotách zřejmě myšlený vážně) s nesympatickými postavami a dost fádně zrežírovaný. Líbil se mi konec (nejen proto, že jsem už mohl jít domů:-), ale většina filmu předtím mě nezaujala, vůbec jsem necítil potřebu ty postavy litovat. Příště se radši podívám znova na Amores Perros. (11.02.2004)

Filmová dráma, ktorá svojim zdanlivo chaotickým strihom donúti rozmýšľať o súvislostiach, ktoré práve videnému deju predchádzali, alebo , možno aj nasledovali po ňom. Čo a ako bolo, čo sa vlastne odohralo a hlavne ako, zapadne do seba až v čase, keď sa dozvieme, čo chýbalo do celku. Len púhych 21 gramov z človeka, zanedbateľná čiastočka, bez ktorej však už človek vlastne ani nie je človekom .... Naom Watts a Benicio del Toro v hereckom koncerte, kedy jeden druhého takmer ani nestretnú a pritom rozohrajú súboj dvoch charakterov....... Prosím tých, čo film pozerajú v dabingu, nech si len porovnajú scénu "červené tkaničky" a zistia, že to, čo predvádza Naomi Watts v originále sa jednoducho nadabovať nedá .... To sa musí zažiť ! (17.07.2008)

K dokonalosti dovedený povídkový koncept mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Ińárrita, teď již narozdíl od svého debutu Amores perros ve službách Hollywoodu a s jeho hereckými hvězdami. Film o temných zákoutích duše a metafyzických hrách osudu, film o nespravedlnosti sociálního údělu, film o subjektivizaci životního prožitku a existenciálním vnímání v mezní situaci, film o úhlech pohledu... Naprostý vrchol filmového a vypravěčského umění... Vše ostatní najdete v komentáři kolegy Marigolda, asi se to již nedá napsat lépe a jenom bych ho (skoro doslova) opakoval... Dodám jen jedno - z celého filmu jako kolos vyčnívá především strhující a dechberoucí Benicio Del Toro! Jeho nejlepší a možná životní role... Neviděl jsem mnoho lepších kajících se hříšníků... (27.01.2007)

Zpřeházené řazení scén mě napřed trochu mátlo, ale když si uvědomíte, že dějově se ubíralo několika směry a taky že v životě jsou okamžiky, které se s odstupem času zdají významnější, zatímco jiné se rozplynou, aby někdy opět vytanuly, když přijde někdo další, do jehož skládanky života správně zapadnou, tak to mělo svůj význam a ne, že to byl jen režiserův emancipovaný pokus o "cool" střih. Přestože plný bolesti, tak nádherný příběh, který působí drtivě autenticky, mistrovsky zahraný. Benicio Del Toro hraje tak, že se musíte nutně zamýšlet nad bolestí toho chudáka. Jenže tak a "takové" hrají vlastně všichni. (06.02.2005)

Skvostná ukázka postmoderní filmové narace – Iñárritu rozbíjí chronologii příběhu na malé kousíčky a z těchto kousíčků skládá své vyprávění. Nevypráví v tradičním smyslu proto, aby sdělil příběh, ale proto, aby ho v duchu postmoderní narace donutil diváka spoluvytvářet, být jakýmsi druhým autorským hlasem. Narozdíl od Andersonovy "Magnólie" ale zachází v dekonstrukci příběhu ještě dál – ignoruje i pravidla konvenčního časoprostoru a servíruje divákovi změt dějů, které nejsou ukotveny jednotou času a místa. Výsledkem je strhující vypravěčská forma, která vnímavému divákovi znemožňuje odtrhnout od příběhu oči, stanout mimo děj. Prožitek z filmu je umocněn způsobem nasnímání – ruční kamera se po trierovsku vyžívá v neurotickém třasu a nevypočitatelném pohybu. K tomu všemu přistupuje výtečná práce se zvukovou stopou, ve které se v klíčových momentech krom přirozených zvuků objevují monotónní zvukové plochy, ještě zesilující citový prožitek. Alejandro González Iñárritu je skutečným mistrem moderní dramatické formy, byť z mého subjektivnímu pohledu jeho formální brilanci chybí bezprostřednost prožitku a intimita, jaká je charakteristická například pro díla Larse Von Triera. Něco ještě více absorbujícího. Subjektivní zážitek. Na vině je možná i fakt, že jsem měl po celý film pocit, že jsem zbytečně o krok napřed v odhalování zápletky... Jinak – absolutorium za herecké výkony (věru nevím, komu se klanět dříve, ale asi přeci jen vítězí strhující viník Benicio Del Toro), za scénář, námět i nenápadnou hudbu. "21 gramů" patří k nejlepším filmům o vině, trestu, odpuštění, soucitu... jaké jsou dnes k vidění... Rozhodně patří do mého TOP 3 za rok 2003 hnedle vedle Burtonovy "Velké ryby" a "Ztraceno v překladu" od Sofie Coppolové. (28.03.2004)