Loutky

Takeshi Kitano natočil hlavně po vizuální stránce krásný film, ve velmi pozvolném tempu, který tvoří tři povídky, každá z nich velmi smutná a každá popisuje jiným způsobem nešťastnou lásku.I když jsou příběhy samostatné, několikrát se ve filmu prolínají a pokud je člověk jen trochu pozorný, nemá vůbec problém se ve snímku orientovat. Konec mě sice malinko zklamal, ale i tak horší 4 hvězdy. (23.07.2014)

Začátek jsem moc nechápala, připadalo mi to příliš roztahané a neuspořádané, ale pak jsem se do příběhu dostala a užívala si ho. Je prostě zvláštní. Je lyrický, alegorický, originální a plný emocí. Příběh jde ruku v ruce s překrásnou vizuální stránkou. Někomu možná nebude sedět pomalé tempo, typické jsou dlouhé scény, kde se děje pořád to samé nebo vůbec nic, ale i v tom se skrývá síla. Nelze doporučit každému, avšak rozhodně má na to, někoho oslovit, protože je to krásný film. (25.09.2010)

Těžká romantika po japonsku aneb ujetý slepenec příhod ze života vyšinutých nešťastníků, jejichž složky Kitano vyhrabal ve zdravotních kartách archivu psychiatrické léčebny někde v Okinawě. Zajímavým se jevil snad jen příběh oddanosti v podobě donášky sobotních obědů pro yakuzáckého bosse, který se zpozdil o celý život, další epizody, i přes svou tragiku a morbiditu, zely sice uměleckou, ale emocionální prázdnotou, stejně, jako nádherná příroda kolem, jejíž krása ztrácela ve spojení s dějem kouzlo. Napříště si vychutnám kvetoucí japonskou třešeň v záběrech National Geographic bez toho, aby mi tam zacláněli dva mimoňi na šňůře. (26.03.2010)

To je zvláštní film. Nevěřila bych, že budu tak dlouho koukat na něco poetického s minimem děje a přeci tak ohromně výmluvného. Nejdřív jsem měla pusu dokořán a dumala jestli to bude celé loutkové. Když jsem si na loutky zvykla, tak nastoupili herci. Tři osudy, tři příběhy, krásná hudba a hodně, hodně námětů k přemýšlení... (11.02.2012)

Takeshi bez Takeshiho. Aneb jeden ze tří Kitanových filmů, kde si sám nezahrál. Ale není se čemu divit, protože ani jeden z těchto tří filmů (kromě Dolls ještě Scény u moře a Kids return) se svým žánrem nepodobají jeho typickým krimikomediím, naopak jsou to filmy romantické nebo drama (Kids return). A představit si Takeshiho v romantickém filmu si opravdu nedokážu. Dolls je od začátku tak trochu podivný film. Hned úvodní několikaminutová ukázka typického japonského loutkového divadla (bunraku) nemusí být pro každého zrovna zábavná. A i poté filmu chvilku trvá, než se "rozjede" a než začne být stravitelnější pro diváka. Tři různé příběhy o netypické lásce a jejích důsledcích. Velmi pomalé tempo, pro někoho až nudné, s dlouhými záběry, ve kterých se prakticky nic neděje. Navíc s minimem dialogů a pronesených slov vůbec. Jedním z hlavních plusů filmu je určitě vizuální stránka, se kterou si Kitano opravdu pohrál, od kostýmů až po přírodní scenérie (sakurový park, zimní scenérie v druhé polovině filmu). Mnohými fanoušky jsou Dolls považovány za nejlepší Kitanův film. Ovšem já se s tímto názorem neztotožňuji, pro mě je tím "the best" stále Ohňostroj. Dolls mě tak nevzaly a nedám plné hodnocení (vidím to tak na 85%). Přesto to byl silný filmový zážitek a rozhodně potřebuju ještě více shlédnutí na to, abych opravdu pochopil smysl jednotlivých příběhů a celého filmu. Filmová poezie. (11.09.2004)