Řím, otevřené město

V priebehu niekoľkých málo dní je to tretí film o okupácii Ríma, ktorý som videla. Po http://www.csfd.cz/film/304269-sotto-il-cielo-di-roma/ to bol http://www.csfd.cz/film/12926-sarlatovy-a-cerny/ a dnes som konečne cielene siahla aj po filme Rím, otvorené mesto. Všetky tri spomínané filmy svedčia o ťažkých vojnových časoch v Ríme a o aktivitách Cirkvi (alebo niektorých jej členov) v tejto ťažkej etape dejín. Jednotlivé filmy vznikli v rozdielnej dobe, každý využíva iné prostriedky a každý z nich má aj inú historickú a umeleckú hodnotu. Napriek tomu som všetkým trom dala maximálny počet bodov. Téma je totiž tak silná a dojmy z každého filmu tiež, že som sa v duchu povzniesla ponad tých pár nedostatkov, ktoré v konečnej miere neboli až také podstatné. Každý z filmov ich má niekoľko, napr.prvý film - slabší scenár, mierny pátos a cielený, populistický, nie celkom dôveryhodný príbeh. Druhý film sa mi po umeleckej stránke páčil najviac, ale vadil mi tam občasný trápny humor a niektoré konkrétne nereálne scény, zato finále bolo nečakané, nenápadné, ale hlboké, priam šokujúce (podľa skutočnej udalosti). Tretí film mi pripadal najviac autentický - určite k tomu prispela aj doba vzniku - ale aj napriek niektorým silným scénam mi chýbala akási podstata príbehu. Absentoval tu jasnejší cieľ konania jednotlivých postáv, čosi konkrétne, čo by ich spájalo, jednotná línia..., Záverečná scéna opäť veľmi silná, ale pri celkovom dojme som sa nemohla zbaviť akéhosi nenápadného nádychu skrytej komunistickej svätokrádeže.... (18.02.2014)

Celý děj vyspoilerovaný v "oficiálním textu distributora"? We are not amused.. Jinak slušný film, některé scény jsou vážně napínavé, ale občas je to trochu uspávací (snad si teď o mně nikdo nemyslí bůhvíjakej jsem ignorant:) Když divák ví, jak se bude děj vyvíjet (teda jak dopadne), tak je veškeré budování napětí v první polovině k ničemu. A hlavní deviza filmu, tedy fakt, že se jedná o příběh založený na skutečných událostech a natočený v roce 45 kompletně v lokacích, pro mě není dostačující argument k vyššímu hodnocení. Je tedy pravda, že snímek působí neuvěřitelně autenticky, až dokumentaristicky. Jenže se mi zdá, že například toho prostředí dostatečně nevyužívá. Celkově mě to neuchvátilo. Hlavně teda první půlka, druhá mi přišla zajímavější, závěr mě dokonce docela i potěšil, ačkoliv kdybych nevěděl, co se stane, bylo by to samozřejmě mnohem lepší. A kdybych to natáčel já HAHA:), tak bych se zaměřil ještě i na další jen nastíněné aspekty, například víc na postavu Mariny... řekl bych, že ten scénář mohl být vypilovanější, kdyby snímek nevznikal tak narychlo a za polních podmínek. (A vím, že se na něm podílel Fellini). Chyba bude asi také ve mně, protože jsem čekal něco mnohem víc přelomového. Řekl bych, že na druhé zhlédnutí bude zážitek lepší. (16.09.2009)

Asi jsem si to ani nechtěl připustit, ale ten neorealismus má něco do sebe. Kamera, která zde zabírá dění, je neskutečně přirozená a neuhýbá ani před momenty, které mají i po tolika letech stále co říct. Hlavně proto, že se jedná o momenty velmi emotivní. Závěr jich nabízí hned několik, ale nejen kvůli němu stojí za to snímek zhlédnout. Itálie se dostala na koně. Hlavně filmově. (24.09.2014)

Musím říct, že po Zlodějích kol jsem od neorealismu už nic nečekal. Na Rosselliniho film jsem šel tedy spíš z povinnosti dohnat filmové vzdělání. A jaké překvapení! Řím, otevřené město má děj, napětí a vcelku přiměřenou dávku patosu. Nikdo tu nebloumá bezcílně dvě hodiny po městě. Když tak nad tím uvažuju v kontextu filmů z dané doby, vcelku chápu, proč tohle dílo působilo ve čtyřicátých letech tak skandálně. Scéna výslechu působí poměrně naturalisticky, herectví je překvapivě civilní (zejm. Anna Magnani prokázala, že zvládne přesvědčivě zahrát temperamentní ženskou od rány) a ruční kamera je tu sice využívaná jen místy, ale zato vždycky účelně. Dnes už by se divák ani nad jedním z těchto prvků nepozastavil, ale v době těsně po válce to musela být odvaha. (22.08.2020)

Rosselliniho Opus Magnum. Otvorené mesto je plné bolesti, strachu a úzkosti. Jeho obyvatelia žijú v zrúcaninách, v neustálom strachu pred nacistickou vládou, ktorá svojou železnou rukou ničí ducha všedných ľudí. Za hranicami Ríma sa buduje odboj, ktorého úlohou je oslabovať silnú fašistickú armádu a bojovať za slobodu a spravodlivosť. Film sleduje osudy troch ľudí, ktorých spája spoločný cieľ a spoločná viera. Rossellini, týmto filmom dopomohol k vytvoreniu nového umeleckého smeru- neorealizmu, kedy si Talianský filmári po zničení ateliérov Cinecita povedali - poďme do ulíc a poďme natočiť realitu. Jedná sa o veľmi sugestivný snímok, ktorý ukazuje jednu z mnohých, často prezentovaných tvári druhej svetovej vojny akou je chudoba a bezútešnosť. Filmu sa nedá veľa vecí vytknúť. Je to hlavne preto, že film aj napriek príbehovej štruktúre, pôsobí natoľko realisticky - čo je zásluhou dobre napísaného, na oscara nominovaného scenára, že nestráca nič so svojej naliehavosti ani dnes. Je samozrejmé, že nie každý si k nemu nájde cestu, ale tým, ktorým sa to podarí čaká naozaj znamenitý zážitok. Film neobsahuje silné scény a ani mu o to nejde. Aj napriek trojici hrdinov, je Rím plný ľudí s podobným osudom a film cez troch ukazuje osud väčšiny. V tom je jeho sila a jeho nadčasovosť. (22.10.2011)