Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho

Priaznivci boxu všetkých krajín spojte sa a choďte o kina. Olli Maki nie je žiaden filmový zázrak, nie je to žiaden art plný symbolov a metafor a nemá ani takého kontroverzného hrdinu, ako bol Tony La Motta. Nie je to ani sociálna dráma z Fínska 60. rokov, nedočkáte sa ani dramatických a emocionálnych scén. Na záporáka zabudnite a na napínavý boxerský zápas tiež. Napriek všetkému a vďaka všednosti mám ale z filmu veľmi dobrý pocit, asi je to aj tým, že mám športové filmy rád. Proste v zdravom tele zdravý duch, ukončím komentár podobne, ako som začal, budovateľským citátom. (18.05.2017)

Nepřislazený, skromný příběh, kterému černobílé provedení přidává na věrohodnosti. Možná není ani tak o boxu, spíše o hledání osobního štěstí. Je tam jemný humor, kouzelná civilnost a něco, co ve mě rezonuje. Film se přesně trefil do mého vkusu, jak se dají točit filmy, proto nejvyšší hodnocení... Na závěr se nabízí otázka, jaké asi budou ty ostatní Olliho dny, když takto vypadal ten nejšťastnější :-) (27.02.2019)

Konec boskovického festivalu 2017. Neděle. Ráno film, Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho. Finský film o boxerovi z 60. let mě nepřilákal ani tak svým námětem jako tím, že Oli (skutečná postava) pocházel z Kokkoly. Tak, jak měl Rocky přezdívku "italský hřebec", tak se Olimu říkalo "pekař z Kokkoly". No a právě v Kokkole jsem před pár lety byl na 14 dní na návštěvě. A upřímně jsem si nedokázal moc představit, jak by se tam dal natočit film. 99% katastrální výměry toho města tvoří les. A taky že jo, úvod filmu se odehrává v lese (asi málokterý divák pochopí, že to je ta Kokkola). Film je černobílý, ale tak strašně nenáročný, že se k nedělnímu dopoledni a jako rozloučení s pohodovým festivalem náramně hodil. Děj by tak tak vydal na kratší povídku, nebo sloupek v novinách, z finské přírody nevidíme nic, protože černobílá kamera snímá málo a navíc v noci. Nic pořádného nevidíme ani z Helsinek, žádné vybíhání schodů k helsinské katedrále á la Rocky se nekoná, běhá se dokolečka po pláži. "Pointa" celého příběhu z filmu trčí jako sláma z bot, tvůrci ji do diváka ostatně tlačí hned v názvu filmu. No a co, že je to vlastně o ničem? V boskovickém kině mají pohodlné sedačky... (17.07.2017)

Bylo to takove hezky natocene, poklidne (i kdyz se tykalo boxu), opravdove pusobici, uprimne, takovy pribeh ze zivota, na ktery se divate a je to fajn. Trochu litujete hlavniho hrdinu, ktery je porad takovy shrbeny, zakriknuty, v dulezitych vecech se ale umi rozhodnout a jit si za svym, zda se. Uplne bych to nenazyvala romantickym dramatem, jak jsem to nekde videla podavane, toho dramatu ani te romantiky tam na takove oznaceni zase az tolik nebylo. O sport a box tam vlastne zase az tolik take neslo, bylo to proste o jednom mladem cloveku, jeho talentu, touhach, snech a prekazkach, kterym na ceste musi celit. Ale ne nejak drsne, do krve, proste a jednoduse, obycejne, jak to tak zivot prichysta. Spise se hrdina jen tak nechava unaset, dela, co se po nem chce a az je toho jednou moc, konecne si taky trochu dupne. Ale jen trochu. Cernobila tomu sedela. 75 %. (09.09.2020)

Z rozhovoru s režisérem: Olli má Alzheimera v pokročilém stadiu, ale stále si pamatuje staré události. Vyprávěl mi o tom zápase na mistrovství v roce 1962, a když mi na konci příběhu řekl: „Byl to ten nejšťastnější den mého života,“ a usmíval se při tom, musel jsem se nevěřícně zeptat: „Jak to?“ A on mi vyprávěl, že v ten samý den si s Raijou koupili snubní prstýnky. Hezký příběh, pomyslel jsem si, ale trochu moc klasický na to, aby ho někdo znovu převyprávěl. Ale jak šel čas, Olliho příběh mi nešel z hlavy. Boxerský film, který vlastně vůbec není o boxu, ale o lásce. Pokud si o tomhle filmu přečtete i jen něco málo, pravděpodobně narazíte právě na tohle tvrzení. A právě proto je příběh Olliho Mäkiho na můj vkus hrozně moc emocionálně plochý a prázdný. Vypadá to fakt stylově a příběh opravdu skrývá velký potenciál. Jenže právě ta rovina romance je značně nevyužitá a když se zpětně ohlédnu, stejně mi přijde, že to je vlastně spíš o boxu. A to je velká škoda. Podobně jako před pár lety u polské Idy, nabízí se otázka, zda by Olli nebyl jen jedním z mnoha černobílých filmů, kdyby byl natočen v době, kdy by svojí vizuální stránkou nikterak nevynikal. 6/10 (28.03.2017)