Režie:
John CassavetesScénář:
John CassavetesHrají:
Gena Rowlands, Seymour Cassel, Val Avery, John Cassavetes, Xan Cassavetes, Zoe R. Cassavetes, Judith Roberts, Roberta Collins, Timothy Carey, Darlene Conley (více)Obsahy(1)
Romantická komedie v Cassavetesově podání nabízí hlučný, našlapaný průzkum přitažlivosti a odpudivosti, z nichž se skládá každý cit. Soustředí se přitom na neuchopitelný vztah obou postav z názvu, dvou zcela rozdílných, ale stejně osamělých lidí. Úzkostná blondýna Minnie Mooreová (Gena Rowlands) pracuje jako kurátorka v muzeu moderního umění v Los Angeles a udržuje ponižující poměr s ženatým mužem (John Cassavetes). Když jí starostlivá kolegyně domluví schůzku na slepo, která skončí naprostou katastrofou, zachrání ji Seymour Moskowitz (Seymour Cassel), dlouhovlasý, groteskně kníratý hlídač parkoviště z New Jersey. Upřímný a živelný Seymour se rozhodne, že jedině Minnie je pro něj ta pravá, a zahájí usilovné tažení za získáním její lásky (dnes by to mohlo být označeno za obtěžování). Nerozhodná Minnie si je vědoma krajní rozdílnosti jejich povah, ale její víra v romantickou lásku jí nakonec dovolí cit opětovat. V rolích paní Moskowitzové a paní Mooreové se představují skutečné matky Cassavetese a Rowlandsové. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (15)
Mně tyhle filmy prostě nesedí. Od řevu přes hysterii, smích, pláč, vztek, pohrdání, zdánlivý klid, až zas k řevu. A to vše během třiceti vteřin. Chvílemi to vypadá, že se dívám na bandu neherců, kteří poprvé čtou text, u kterého neví, co jednotlivá slova znamenají a tak prostě chrlí vztekle to, co má být řečeno klidně a naopak. Hysterčit dvě hodiny na plátně prostě z mého pohledu není umění a podobný emoční exhibicionismus zkazí i ten nejlepší scénář. ()
Rčení, že všechny cesty vedou do Říma, je jen sebeklam lidstva věřícího v osud, jímž ze svých beder snímá odpovědnost za vlastní tragikomickou ubohost - ve skutečnosti Cassavetes ukázal, že existuje jen jediná cesta, vedoucí k nespočtu různých cílů. Stejně tak může Cassavetes použít stejnou filmovou řeč, stejný umělecký přístup, stejný obecný vztah k životu a světu, ať už točí jakoukoliv látku: stačí jen pozměnit akcent, vyzdvihnout určitý detail na úkor jiného, přidat špetku grotesky a rázem máme z dramatu komedii. Až může divák na okamžik zapomenout, že naopak jeho dramata mají v popisu lidské důstojné ubohosti svojí kolosálně ironickou a vtipnou dimenzi. Žádná lidská pouť totiž nikdy neopouští podvojnou tragikomiku své jediné životní cesty: potácení se mezi dvěma póly kantovské nedružné družnosti; popírání faktu, že člověk může dojít štěstí jen v lůně druhých, které ale nepřestává ničit a pak se nestačí divit tomu, že je sám uprostřed lidí a lidé jsou uprostřed něho v jeho izolaci… cesta slov, ta jediná cesta slov, která jsou permanentně vystřelovanými harpunami, kterými se v jediném gestu snažíme jako velrybu porazit druhého a zároveň si ho k sobě připoutat. Slova, stále ta samá slova, která jsou jednou tragická, když je Cassavetes nechá pronášet osamělou postavu v zaplivaném pajzlu, podruhé komická, když je jako zde nechá na sebe navzájem křičet postavami osudových milenců. ()
Nudná sračka, která rezignuje na klasickou strukturu. Místo toho nabízí tragický střih a odporně uřvané, grobiánské postavy mužů, které buď ječí na hlavní hrdinku, do něčeho ji nutí, nebo ji rovnou mlátí. A to včetně hlavního "hrdiny", který je primitiv extraordinér. Zvládl jsem to kousek za půlku a můžu říct, že jde asi o nejméně uvědomělý mizogynní film, co jsem kdy viděl. ()
Geniální romantická komedie založená na lasce dvou absolutne odlisnych lidi, jak jen hlídač parkoviště a kurátorka muzea můžou být, takhle sem se nanasmál už hodně dlouho... živelný Seymour Cassel a neuvěřitelně krásná Gena Rowlands, mezi kterými přebíhají ne jiskry ale blesky lásky a nenávisti zároveň... tito dva herci spolu s Johnem Cassavetesem stvořili několik filmů(Opening night, Woman under influence) které právem patří na místo nejlepších nezávislých filmů své i dnešní doby... Bůh žehnej Evě Zaoralové za Poctu Johnu Cassavetesovi na 39.KVIFFu. ()
Galerie (17)
Photo © Universal Pictures
Zajímavosti (4)
- Film se natáčel v Los Angeles v Kalifornii a v New Yorku. (rafix)
- Film byl promítán na 57. ročníku filmového festivalu v Karlových Varech. Bylo zmíněno, že důvodem byl pouze fakt, že je film od skvělého režiséra a jeho film nesměl na festivalu chybět. (griph)
- Moskowitz (Seymour Cassel) sleduje v kině film Detektivní příběh (1951). (griph)
(herectví Geny Rowlands III., obsahuje spoilery) titulní hrdiny svého dalšího autorského filmu Cassavetes exponuje dlouze a samostatně. divák každého z nich poznává ještě dávno předtím, než se oni seznámí navzájem. ačkoliv tedy očekává, že si oba hrdinové najdou cestu jeden k druhému, musí si už od začátku uvědomovat překážky v podobě naprosto rozdílných osobností obou lidí, jejich rozličné nátury. /// obyčejně Cassavetes zabydluje své filmy postavami tak svéráznými a komplikovanými, že se tito vzpírají všem jednoduchým škatulkám; nelze je vtěsnat do jediného známého typu, nebo trefně vystihnout několika obecnými charakteristikami. ani o Seymouru Moskowitzovi není snadné cokoliv určitého napsat. zjevná je hlavně jeho přímočarost, spontaneita a otevřenost. chodí po světě se srdcem na dlani a je si přitom dobře vědom, že ho to může dostat do častých potíží. ale ani to vědomí ho nedokáže přimět, aby potlačoval vlastní neomalenost a vytvořil si zábrany. Seymour Cassel vytvořil postavu mužného, neotesaného vidláka s přerostlým knírem, dlouhými vlasy sčesanými do “koňského ohonu” na zátylku, který miluje filmy s Humphreym Bogartem a silná auta. je dokonce hrdý na svou obstarožní “rustikální“ dodávku. nestydí se za to, jaký je, a jednou za čas si zaplatí motelový pokoj na jednu noc a do něj sotva plnoletou prostitutku, aby spolu paradoxně celý večer propili a vyprávěli si o všedních životních starostech. /// filmy, do nichž Cassavetes otiskl svůj největší autorský podíl (režie, námět i scénář), jako kdyby do celé své formy přebíraly nenucenost a neupravenost hlavních hrdinů. jen výjimečně lze za kamerovými postupy vycítit přísnou záměrnost stylizace, nebo jednoznačným konkrétním poukazem zdůvodnit volby v komponování mizanscény, ve výběru kostýmů nebo make-upu hereckých představitelů. Cassavetesovy nezávislé filmy se mimo jiné právě díky tomu zdají o to životnější, civilnější, opravdovější a upřímnější. hned první scéna s Minnie Moore extremizuje všeobecnou atmosféru zanedbanosti a nenucenosti, když nechává opilou Minnie po několik monotónních minut vězet v trapném okamžiku, kdy nekontroluje mimické svaly, napíná tvář v groteskních grimasách a nesvede ani chodit. s přibývajícím odstupem (kamera pomalu odjíždí dozadu) ji zachycuje jak se bezmocně plazí po špinavých schodech. ponížení v životě Minnie přetrvává, i když alkohol z krve dávno vyprchal, respektive je to ona sama, kdo kolem sebe tvoří auru unylé nepatřičnosti. není nesmělá. nedůvěru k mužům dává bez okolků najevo a nedělá si starosti s následky. nahodile střídá protáhlé obličeje nejistoty se zahloubanou strnulostí hlubokého smutku. dokonce se ani příliš nesnaží skrývat citová pohnutí pod „masku“, jak se o to snažila jako Sofie a nemá ani motivaci k sebezapření jako Mabel z následujícího filmu. motivaci pokračovat kupředu Minnie zkrátka postrádá. v mysli si přehrává jen vzpomínky na nešťastné milostné zkušenosti a potlačovaná frustrace ji stahuje ke dnu. jedinou maskou jsou jí veliké sluneční brýle, pod nimiž skrývá nejistotou těkající oči nebo náběh na pláč. sluneční brýle jsou vedle cigarety dalším z frekventovaných atributů Geny Rowlands. také její Minnie si během filmu několikrát „zapálí“. na trhavých a zjevně zautomatizovaných pohybech zapalování cigarety je namísto někdejší módní elegance a pozérství znát rutina dlouholeté závislosti. s trochou nadsázky může být cigareta vykládána rovněž jako útěk od starostí, poukaz na slabou či zlomenou vůli člověka, na jeho nezodpovědnost vůči sobě samému, nebo na potřebu rebelie. nic z toho neodporuje složité duši Minnie Moore. /// Minnie odkládá „okatou“ masku – své sluneční brýle, jen když tíživé chmury rozptýlí trochou alkoholu. ale ani tvrdé pití ji nedovoluje bavit se společností obskurního řvouna Zelma Swifta (temperamentně zahrál Val Avery), s nímž se rozhodla zajít na oběd snad jen z nouze nebo lhostejnosti, aniž by tušila, že se afektovanému muži stane nedobrovolným zpovědníkem. nervózní záškuby hlavou, nenechavé doteky rukou na bradě a tvářích, časté olizování koutku úst a pohrávání si s konečky zvlněných vlasů hovoří nejprve o zahánění nudy a rozpacích, později o znepokojení a intenzívním pocitu trapnosti. Swift uvěří v hranou zaujatost a starostlivost, lépe řečeno v zájem, který by na tváři Minnie spatřovat chtěl. trefně, byť příliš okázale a podbízivě vystihuje citlivost a empatii v jejích očích a pokračuje scestným „básněním“ o jemnosti jejích rukou, dokud se sílící rozpaky nestanou pro Minnie nesnesitelnými. /// neurvalá žádost její nové známosti – Seymoura Moskowitze je pro Minnie druhým a posledním důvodem, proč sejmout „ochranné“ brýle. tou dobou si spolu ještě příliš do oka nepadnou; znají se teprve den. už jen proto, jako by nestačilo, že ti dva jsou jako oheň a led, se nechce věřit jejich titulní spřízněnosti, která vede k očekávání důvěrného sblížení. zvyk nás nutí představovat si partnery sobě navzájem co možná nejpodobnější. příliš rozdílným osobnostem velké šance na stabilní a šťastný svazek obvykle nedáváme. v tom přesvědčení nás Minnie a Seymour dlouho utvrzují. až po relativně dlouhé době se objevuje šokující zlom: úsměv. až do rozverné scény ve zmrzlinovém baru se Minnie nikdy neusměje. všechny případné pokusy vyznívají spíše jako hořký škleb. ironicky, teprve nad pohárem zmrzliny se začnou doopravdy vzájemně poznávat; beze slov si svěří své potřeby a pocity. první úsměv je nejprve nesmělý, i když široký, bez odhalených zubů, ovšem křečovitý. je na něm znát jak veliká radost, tak zvyk emoce potlačovat, držet se zpět – nepochybná příčina dřívějších zklamání a následné osamělosti. Minnie si nakonec nejlépe porozumí s mužem, který vypadá, že starosti a strasti přitahuje ještě víc než ona sama a přitom je nese lehce, dokonce s humorem. sdílená osamělost přestává být osamělostí. Minnie tedy nachází chybějící oporu, což není samo o sobě cílem, ale prostředkem ke znovunalezení důvěry v druhého člověka. stejně jako Minnie zahazuje navyklý odstup od lidí, Cassavetes zahazuje stranou stereotyp, podle něhož jsou nejlepšími protějšky lidé podobní svou povahou a se stejnými zájmy. naopak, v bezstarostném konci vkládá obrovské množství důvěry v manželství mezi dvěma rozdílnými lidmi po pouhé čtyřdenní známosti. banální, ale platnou a působivě předloženou myšlenkou zůstává, že: s kým se shodneme, ten nám nemá zjevně co nového dát; zato velmi odlišní lidé nás mohou nesmírně obohatit. i na Minnie je v posledních záběrech z filmu patrná nově nabytá stabilita. herecký projev ji vede střízlivější cestou, tvář vypjatá a povznesená. pryč je téměř všechna doposud převažující roztěkanost, bezradnost a zádumčivost, kolísavá výška hlasu, náhlá trhnutí i neučesané pohyby. ale bylo by unáhlené považovat spokojenost a bezstarostnost za jednoznačné finální vyznění filmu. Na to Cassavetes opouští své hrdiny příliš brzy. () (méně) (více)