Godzilla

Gojira je filmom, ktorý má z dnešného pohľadu mnoho nedostatkov. Naivný priamočiary príbeh, jednorozmerné postavy, nezriedka prehrávajúcich hercov, melodramatickú výplňovú vatu, miestami povážlivé technické kvality, v pokojnejších pasážach zlý strih. Prečo potom hodnotím dobre? Pretože je (a týmto sa odlišuje od valnej väčšiny príbuzných filmov) rodinné striebro spoločnosti Toho bystrou alegóriou atómového veku a jeho detí. Razantná čiernobiela portretizácia dobra a zla, morálnej voľby a zodpovednosti zdoslovňuje príslovie "zlo plodí zlo, a to plodí ďalšie zlo". Iširó Honda úspešne prešiel atestáciou na poli katastrofických filmov, ktoré sa snažia v druhom pláne niečo komunikovať. Rovnako triky sú na svoju dobu relatívne kvalitné a Honda formou a atmosférou úspešne zakrýva obsahové nedostatky (a taktickým umiestnením určitých pasáží do noci zasa tie formálne). Zaujímavé je sledovať aj zvuk a jeho význam vo filme, či spôsob, akým sa postavy dozvedajú o prítomnosti monštra, expozícia a jeho nástup na scénu. Ifukubeho hudba je skutočným klenotom, soundtrack k 60. výročiu filmu si môžete vypočuť tu. 80% (12.12.2014)

Dnes již kultovní klasika byla ve své době velice oblíbená a stala se inspirací k natočení mnoha dalších monster filmů a pokračování v němž Gojira figuruje. Hlavním záměrem tvůrců nebylo diváky ani tak vystrašit, jako spíše poukázat na nebezpečnost jaderných zbraní, které dokáží ovlivňovat život na naší planetě neskutečným způsobem a mají nevýslovný dopad na floru a faunu nejen v oceánech. Asi největším plusem celého filmu je to, že je černobílý. Díky tomu dokázali zakrýt většinu nedostatků. Samotná Gojira se totiž po trikové stránce může zdát mnohým spíše k smíchu. Ale své osobité kouzlo neztratil ten chlapík v převleku ani poletech. Každopádně stísněnou atmosféru se tvůrcům podařilo navodit dokonale a to i díky skvělému hudebnímu a zvukovému doprovodu. (10.07.2011)

Komplex bomba byl a vlastně dodnes je u Japonců velmi živý, takže tak silné dozvuky pouhých devět let po Hirošimě nejsou nijak překvapivé. Naopak, jeho výsledkem je ohromující a v závěru gradující katastrofická tragédie s Godzillou s radioaktivním dechem a nádhernou hudbou. Etickou stránku odpovědnosti za vynálezy nechávám být, to mě vždy nechávalo chladným; mnohem zajímavější je pro mě rozdílné pojetí japonských a amerických monster movies. Zatímco Američané jsou odhodlaní, obvykle optimističtí a neohrožení do posledního dechu, Japonci dali mnohem víc vyznít průběžnou beznaděj, to utrpení, které katastrofa působí (bez ohledu na to, zda ho způsobila Godzilla, obří já-nevím-co nebo atomová bomba). Vítězství nad Godzillou vůbec není heroické - jen ukazuje, kolik nesmyslných obětí to stálo... A právě scény útoku na Tokio, ale vůbec všechny příšeřiny aktivity patří k těm nejsilnějším a nejpůsobivějším. (22.03.2014)

Musím říct, že jsem očekával, že se mi bude film, který založil žánr kaidžú a poprvé představil jednu z (doslova) největších ikon japonské popkultury, zamlouvat o mnoho víc. Bohužel se asi těžko přenesu do kůže japonského diváka, který má roku 1954 v hlavě živé obrázky ze svržení atomových bomb na svou domovinu, je zvyklý na nepříliš sofistikovaný a hladký přístup k filmovému vyprávění i střihu a ohromují ho efekty, které už dnes spíš budí úsměv na tvářích, než že by fascinovaly (na rozdíl třeba od stop-motion efektů z dílny Raye Harryhausena). Ztělesnění ničivosti jaderné výzbroje do podoby obřího netvora mi vůbec nezní jako špatný nápad, ale jeho rozvedení v Godzille na mě - uznávám, že bez znalosti dobového kontextu, v němž se tento snímek objevil - působí velmi plochým, neinvenčním a nadmíru naivním dojmem. 50% (27.12.2012)

ゴジラSpadla mi brada. Protože tohle je esence čistokrevného monster filmu. Nechápu proč jsem takovou dobu otálel se na tento počin podívat. Už úvodní titulky s hororovým zvukovým doprovodem mají předzvěst něčeho strašlivého a možná se pro mě staly nejlepšími úvodními titulkami všech dob. Gojira se naplno ukáže až od půlky filmu, protože první část buduje hutnou atmosféru s nástiny monstra. Plná síla kaiju se projeví po vstupu do Tokia, kde za monstrem zůstává jen oheň a hromady sutin. Záběry města v plamenech se siluetou Godzilly jsou orgie pro oči. Kaiju se oproti ostatním filmům pohybuje pomalu a neohrabaně a tím přidává na opravdovosti. To samé armáda, která tu opravdu má nějaký efekt a tak stíhačky dokáží netvora zahnat do moře. Filmu neskutečně sluší černobílá, která spolu s hudebním doprovodem dělá film temným a strašidelným. Jedinou výtkou tak pro mě zůstává část, kdy se řeší přemlouvání profesora Daisuke Serizawa-hakase. Přišlo mi to zbytečně natahované, ale chápu, že se jedná o snímek natočený po hrůzostrašné válce a tak se lamentuje nad zkázonosnými vynálezy. Obětování se pro lidstvo a páska přes oko profesora Serizawa, z něj však v mých očích dělají neskutečného frajera. (13.03.2018)