Hráči se smrtí

Plochočárníci ryloudyt jsou naprosto zbytečnou předělávkou už tak otravného a nezáživného Ševcova originálu, založeného na bulvárně semikudlankovských Můdyho blábolech. Jen tu nudnou pičovinu osadili slizštějšími herci (ano, Elena Stránková je stále obskurně odporná a ultimativně nesympatická a Diego Měsíc začíná čím dál tím víc vypadat jako zlý vyžilý pederast z mexických telenovel), „kapku“ zjednodušili, aby si i nejbrilantnější zástupci mladé degenerace nemuseli zavařovat míchu slabikováním určitě neexistujících termitů jako elektroencefalogram, kardiopulmonální resuscitace nebo juvenilní oligofrenik, a doplnili o pár nudných trapných bubáků, které si takový astrální dobrodruh může uhnat při tom jakože eNDÉčku. Ovšem jinak samozřejmě vím, že posmrtný život nade vši pochybnost existuje, stejně jako ten předsmrtný, neboť jsem se o tom na vlastní astrál několikrát přesvědčil. Každý erudovaný astrální cestovatel totiž ví, že se kvůli naprosto totožných posmrtných zážitků nemusí nechávat zkomatizovat partičkou kokotských lapiduchů, nýbrž bohatě stačí večírek s kvalitním Elkem nebo vývarem z ajahuasky. Jeden takový se kupříkladu zvrhnul na podzim roku 2011. Asi patnáct minut po perorálním podání výše zmíněných dobrot jsem se náhle vznesl a napálil xichtem do stropu. Když jsem se pokrytý astrálními pohmožděninami otočil a podíval dolů, spatřil jsem ladné křivky fyzického verbala, jak se s přitroublým výrazem rozvaluje na sedačce a z koutku úst mu vytéká slina. Chvíli jsem se rozkošnicky kochal pohledem na to nádherné tělo mladého Apollona, načež jsem se pořádně odrazil, proletěl ostravským smogem a namířil si to přímo na západ. Asi po hodině letu přede mnou najednou tunel jako kráva! U jeho ústí stál excelentní kriminálník Pája Bém, na hlavě kšiltovku Metrostavu, ve tváři výraz finančního zajištění do konce života, pomrkával na mě a klepal si na Rolexky, ať prý co nejrychleji letím dál, než to praskne a už se na Letnou nedostanu. Raději jsem ho poslechl, načež jsem zjistil, že mám patrně nějaký škraloup a po smrti mě asi čekají věčná muka. Cestu mi totiž náhle zastoupila prateta z matčiny strany a v rukách obří mísu zkurvené žemlovky. Tu nesnáším, protože mě tím svinstvem od tří do šesti let každé prázdniny dennodenně vykrmovala. Tvářila se nasraně a řvala, že to prostě budu žrát, nebo jinak udělá špenát, což je pro mě snad ještě horší noční můra! Natáhlo mě a zachvátila panika, naštěstí jsem v její obraně uviděl mezeru mezi lapačkou a stěnou Blanky, tak jsem to tam okamžitě napálil, se štěstím proklouzl a mazal dál za světlem. Než jsem však k němu doletěl, objevil se přede mnou z čista jasna Értn Sena. Celý brunátný v obličeji, hystericky gestikuloval a portugalsky na mě ječel, že tu nemám, kurva, co dělat, na Letnou mě prostě nepustí ani za pytel sušených čuráků a ať prý okamžitě táhnu do piče, nebo mě přejede Meklerenem. Najednou stopka, zatmění, a se svistem jako prase mě to bleskurychle vtáhlo zpět do fyzického verbala. Když jsem se plně zresuscitoval, zjistil jsem, že mám plnou hubu vyblité žemlovky a na břichu stopy pneumatik!!! A od té doby někdy v noci slýchávám z hajzlu řev čtyřtaktního přeplňovaného šestiválce. To jsou věci, co?! Asi o tom v budoucnu napíču tak tucet knih, pětkrát je zfilmují a Netflix o mě natuty pak ještě udělá seroš! Doufám, že mě bude hrát balkánská mrdna Nina Dobrev. Ta je ostatně jediným důvodem, proč na to čumět, i když by ji jeden daleko raději viděl klečet nahou na čtyřech, než neumětelsky předstírat herečku v nějaké unylé sračce. (06.01.2018) (méně) (více)