Tvář vody

Když ještě půl hodiny po začátku filmu netušíte, o čem film je, a jen mlhavě tušíte, o kom je, je to buď hodně dobré, nebo hodně špatné znamení - nic mezi. Samozřejmě, že v důsledku mohutné propagace všichni víme, kam to směřuje, ale to vůbec nepramení ze samotného filmu, který je vyprávěný velmi mizerně. Asi není náhoda, že málokterý tak dobrý režisér jako del Toro točí tak často mdlé, nevýrazné filmy utopené v detailech, postrádající ale linku. Zde navíc (Kde jsou časy Labyrintu?) zásadně váznou jakékoliv emoce - od naprosto nesmyslné skokovosti odvádí pozornost jen nesnesitelná, občas podivně pseudofrancouzská návodná hudba (počkat, neodehrává se to v USA? proč ta hudba zní, jak zní?), která se snaží vyvolat dojem mnohem větší emocionální komplexnosti, než jaká ve většině scén je. Zatím snad nikdy jsem u del Tora neměl dojem takové skořápky filmu bez čehokoliv uvnitř. A to pominu, že obědové pauzy u bazénu s supertajným monstrem jsou spolu s Churchullovou jízdou v metru nejtopornější setup roku 2017. (16.01.2018)

Baltimore šedesátých let, tajné vládní pokusy, Rusové, útrapy menšin a krása odlišnosti.. Vnitřně čistá zkazka z časů, kdy svět byl jednodušší, hranice mezi zlem a dobrem nebyla tak nečitelná a kdy dobro nebojovalo způsoby, kterými zlo pohrdá a sílí. Pohádkář Guillermo si po pacifickém šprýmu napravuje reputaci a dělá to způsobem tak oddaným filmovému umění, že mu zbaštíte i Freda Obojživelníka a Ginger Němou tančící své Follow the Fleet. Do posledního střetnutí s bohem je „rybář“ Michael Shannon naprostý ďábel.. (13.02.2018)

Film, s nímž jsem se téměř dokonale minul (hlavně jeho humor mi vůbec nesedl). Strašně jsem se u toho nudil, skoro všechno mě tam iritovalo (nejvíc asi Octavia Spencer), a kdyby to šlo, nejradši bych odešel z kina po prvních 10 minutách. Bavil mě tam jenom výborný Michael Shannon, jinak pro mě tato projekce byla veskrze utrpením (mj. kvůli příšerně tvrdým sedačkám v kině Aero - sledovat na nich nějaký film dlouhý 2 hodiny se rovná skoro očistci). Mrzelo mě také, že ačkoli je pod hudbou k snímku podepsán můj velký oblíbenec, Alexandre Desplat, během projekce jsem v podstatě nezaznamenal, že by tam nějaká hudba hrála (kromě těch dobových songů) - buď byla tak nevýrazná, nebo prostě nevím. A celkově jsem měl z toho filmu pocit, že navzdory vší té výtvarné rozmáchlosti a výrazné stylizaci je v něm ve skutečnosti původní filmařské invence nesmírně málo, a většina motivů zde působí značně ohraně (nemluvě o mediálně propíraných obviněních režiséra z plagiátorství). Když jsem s úlevou vycházel z kina, nemohl jsem se ubránit intenzivnímu podezření které ve mně roste už několik let - že Faunův labyrint představuje v del Torově filmografii ojedinělý světlý moment, který se mu už nikdy později nepodařilo zopakovat, a mně osobně jeho ostatní filmy neoslovují a přijdou mi velice komerční a slabé - Tvář vody nevyjímaje. (04.02.2018)

Opatrně jsem očekával mysteriózní pohádku, do které del Toro přisype v lepším případě menší, v horším případě větší množství deprese, hlavního to kata Faunova labyrintu. Jenže všechno je jinak a já dostávám čím dál lepším Richardem Jenkinsem vyprávěnou retro verzi Žbluňk, přístupnou od osmnácti let. Nejkratší sirku si ze zúčastněných hereckých es vytahuje Michael Shannon, který sice svůj tradičně divoce zakaboněný obličej prodává, jak jen může, ale jeho linka ultrazáporného agenta působí kvůli nevydařeným rodinným / manželským scénám poněkud nahluchle. Vnímám, že hlavní prostor dostávají kráska a zvíře, až překvapivě na úkor dovyprávění linek ostatních postav, ale stejně mi je žánrově důkladná podívaná hrozně sympatická. Je totiž vyprávěná bezelstně a upřímně a nesnaží si hrát ani na chvíli na nic, čím není. (24.02.2018)

(1001) Krucinál, pointu jsem uhádla při prvním záběru na krk hlavní hrdinky, ale stejně jsem na konci plakala. Nicméně platí, že Crimson Peak mě zaujal víc a na hvězdné kvality Faunova labyrintu to ani nedohlédne. S Crimson Peak to ale má rozhodně společný takový ten pocit, že celek má nakročeno k tomu být vynikající, ale v každé scéně a v celém tónu zůstává podivná chuť nevyváženosti, nejasnosti a skokovosti a slepých ramen vyprávění, že je ve výsledku lze označit maximálně za dobré, jestli chápete, co tím myslím. Celkem by mě zajímalo, jak se právníci dívají na to, že tady Doug Jones de facto hraje realistickou verzi svojí postavy z Hellboye, smajlík smajlík. Michael Shannon je pěkné monstrum, ale domnívám se, že už jsem ho viděla v jiných filmech využitého s větší finesou. Octavia Spencer začíná být moje oblíbená herečka. Někdo už konečně zakažte Alexadru Desplatovi psát ty uvzdychané soundtracky. Kolem a kolem je to ale taková divná outsiderská pohádka a takových se musím vždycky zastat. (22.12.2018)