Osudový dotek

Jsem trochu alergický na logické nesmysly ve sci-fi filmech a obzvláště těch, kde se řeší časoprostor, jelikož snad neexistuje film (čestnou výjimkou je možná 12 opic), bez kterých by se obešly. Bylo mi samozřejmě jasné, že Butterfly Effect bude další podobnou paradoxní slátaninou, a proto jsem už dopředu vypnul všechny mozkové buňky, které by snad jen ždíbíčkem jádra mohly něco takového reflektovat. A povedlo se! Jasně, byly určité momenty, kdy jsem si říkal: "Tady něco nehraje", už od počátku jsem se ale snažil stavět v tomto ohledu k filmu nekriticky a on sám mi to svými kvalitami velmi snadno umožnil. Po dokoukání jsem byl ohromen i ochromen, avšak po přečtení některých komentářů (řešících zmíněné logické lapsy) i značně překvapen, co mi to všechno uniklo. A zjistil jsem zajímavou věc. Když se, alespoň v těch hollywoodských filmech sázejících na efekt, člověk odprostí od toho "zbytečného" přemýšlení, film na něj dopadne s mnohem větší silou, samozřejmě pokud na to má...a to platí pro Butterfly Effect stoprocentně. (09.06.2007)

Film, který začíná skutečně stylově temně a mrazivě a už po první třetině dost ztrácí dech. Samotný efekt motýlích křídel najdete v téměř každém sci-fi zabývající se cestováním časem, co mě ale opravdu naštvalo, byla drzost s jakým se tvůrci a producenti filmu nechali inspirovat dnes už kultovním Donniem Darkem. Paralely (např. velice rafinovaný žánrový mix, nebo co se distributora týče, podívejte se na plakáty) jsou tak do očí bijící, že musím shodit celou jednu hvězdu v hodnocení. V tomhle světle pro mě totiž tenhle jinak poměrně slušný snímek získává vykalkulovaný, v jistém smyslu plagiátorský nádech. 50% (31.08.2006)

Osudový dotek mě dostal, protože takhle originální a navíc skvěle zpracovaný nápad není často k vidění. Od první minuty nevíte na čem jste. Film má spád, a když už to vypadá na happy end, stačí jeden střih, karta se obrátí a vám dochází, že snaha o změnu minulosti se nevyplácí nikomu. Film je jako jízda na horské dráze. (28.08.2009)

Docela zklamání. Čekal jsem zajímavou podívanou alá Donnie Darko, ale kdepak to. Osudový dotek je lehce sledovatelnou báchorkou zaměřenou na nenáročné mladší publikum, přičemž hrátky s časem tu jsou pouze na efekt a nemají žádnou hloubku. Dívat se na to určitě dá, ale mojí srdcovkou se TBE určitě nemá šanci stát. (24.09.2008)

Jak ochránit lásku? Zabít ji. Jak zabít historii podle Raye Bradburyho? Zašlápnout motýla do bahna. Jak zabít divákovo kritické myšlení? Zabalit tisíckrát viděné do přiměřeně pohledného obalu a ovázat pentlí o lásce osudové jako pohled Medúzy a dotek... medúzy, ne motýla. Neobeznámena s filmografií Ashtona Kutchera (a bez potřeby zvedat si sebevědomí verbálními kopanci do lidí úspěšnějších než já) a hodnocením na ČSFD jsem se bez předsudků a a očekávání mrkla a po mrknutí na ČSFD přemýšlím, kolikadenní pracovní neschopnost mě bude stát spodní čelist, která mě po tom pádu až do sklepa mezi klíčící brambory docela bolí. Dávno jsem se smířila s tím, že moje inteligence neodpovídá rodovým dispozicím zmíněným v předchozím komentáři a dosahuje právě tak té sklepní úrovně, takže mě fakt, že můj intelekt při zadání úkolu: "Koukej přestat chrápat a odpověz, co dělá v čestné dvoustovce film, co se skládá z jakž takž slibné první půlhodinky a zbytku sestávajícího z pastelového pekla, zvratů tak předvídatelných, že by je předpověděl i cvrček v kómatu, časových paradoxů tak průhledných, že moje nejnemravnější blůzka proti nim vypadá jako oděv speciálně navržený pro řád feministických jeptišek, logiky tak postavená na hlavu, že z toho bolí oči i mě, kterou kdysi při hodině výrokové logiky chtěla profesorka matematiky zavraždit, protože i vězení na Ďábelských ostrovech bylo podle jejích slov příjemnější než snaha mě něco naučit, psychologie na úrovni někde mezi telenovelou a průměrnou fanfiction, splácanin, s kterými by si 12 opic hrálo vybíjenou a Donnie Darko by si s nimi otřel... krev z nosu, hrdiny tak necharismatického, že se slovo charisma při jeho spatření dalo na útěk a zastavilo se s prosíkem u Michala Davida, aby ho vzal pod svou ochranu, hrdinky s hloubkou rozšláplé banánové slupky, po které právě v temné uličce uklouzla něčím velmi ošklivým nakažená prostitutka, přitažlivostí panáka ze slámy a vnímavostí mého kocoura poté, co se v nestřežené chvíli dostal ke zdroji pivní pěny, konce, při kterém si už scénárista natolik nevěděl rady, že nám pokaždé nabízí úplně jiný," padl na kolena, sepjal ruce a začal prosit: "Nech mě, já jsem jen takový maličký a bezbranný a na tohle nestačím, kdyby šlo o to, do jaký hospody dneska půjdem a o to, že když usnem, tak se nesmíme zapomenout probudit a že po nádechu musí následovat výdech, to už bych nějak zvládnul, ale tohle ne, to je moc těžké, to je hrozné, mě z toho všechno bolí a bojím se a chci k mamince, búúúú, áááááá...," nijak nebolí. Stará moudrost totiž praví, že člověk si zvykne na všechno a tak jsem si na to, že hodnocení některých filmů jaksi nepoberu, na debilní české názvy nejen některých, ale asi už většiny zahraničních filmů, a na to, že z nejednoho zdánlivě osudového doteku se vyklube jen zašimrání motýlích křídel na tváři a zůstane z něj v nejlepším případě vzpomínka na jedinou píseň, už docela přivykla, protože co naděláme, all of the stars are fading away. Některé až moc rychle. (01.07.2008)