Musíme si pomáhat

Hrebejkovo mistrovskej kousek, kterej je sice oznacenej i jako komedie, ale krome par hlasek a forku to je cisty drama. Sice jsou ve filmu vetsinou jen 4 hlavni postavy a pribeh taky neni nikterak slozitej, ale vubec to nevadi, protoze herci to utahnou a atmosfera napeti je i tak navozena perfektne. I kdyz je tu Bolek fakt skvelej, muj favorit je Dusek, to byl naprosto neskutecnej krutak. K filmu mam jen jedinou vytku a to je kamera, ktera je misty pri nejaky akci nejaka jakoby zpomalena a rozmazana a je videt, ze to je schvalne, ale me to moc nesedlo. Jinak se skutecne jedna o perfektni film. (17.11.2007)

Na pochopenie určitých filmov treba mať vedomosti. To som pochopil, keď som ešte o druhej svetovej nevedel nič a tento film mi nič nehovoril, možno preto ma odradil. Po opätovnom zhliadnutí a vedomí si všetkých hrôz páchaných na Židoch, mi tento film učaroval svojou drsnosťou a citovosťou, chladnosťou a jemnosťou, vážnosťou a krásnou nadľahčenosťou. Nádherný film, brutálne presne vsadené prvky tragickosti a komédie tak, aby filmu nechýbalo k dokonalosti proste nič. A Polívku nechápem, je tu proste úžasne božský. 100%. (15.06.2006)

Scénář: Petr Jarchovský, Jan Hřebejk .. Jednoznačně nejlepší a můj nejoblíbenější film od tvůrčího dua Jarchovský - Hřebejk. Perla i mezi filmy z dílny polistopadové České republiky. Vykreslení mentality postav, stejně tak jako celé příběhové linie je bezchybné a koření českého filmu, herecké výkony, dávají snímku nezapomenutelný šmrnc. Komorní krutosti druhé světové války pěkně počesku. Lahůdka na 100%. (01.10.2006)

Jeden z prvních, ne-li vůbec první český film, který přesně dokázal postihnout celou škálu okupační atmosféry, aniž by se jakkoli zpronevěřil základním ideovým konstantám doby. Paradoxně jakoby po padesáti letech navazoval na Weissovu ULOUPENOU HRANICI nebo v tomto ohledu nedoceňované SYNY A DCERY JAKUBA SKLÁŘE. Je těžké posoudit míru jeho možné zahraniční úspěšnosti; jisté je, že jeho výpověď meze národní kinematografie přerůstá. Pohled zezdola, pohled těch, kteří jsou lidmi, byť lidmi mnohdy až nadmíru chybujícími, je pohledem zvláště cenným. Takto - v různých posunech -prožíval válku normální český smrtelník, takto, a ne jinak, vypadalo zblízka nedoceňované proslulé benešovské české rozvážné hrdinství. Srovnání tohoto filmu s obdobnou produkcí italskou (HORALKA), francouzskou (NÁHLÁ ZRADA), ruskou (OSUD ČLOVĚKA, JEŘÁBI TÁHNOU), britskou (FOSSEYOVA VÁLKA) jen zdůrazňuje nápaditý námět, zdařilý scénář a to vše završující autorsky silnou režii. V tomto prostoru nemohou nevyniknout představitelé jak klíčových (Polívka, Šišková, Dušek), tak i vedlejších rolí (Pecha, Kodet, Huba, Stašová). Závěrečná "kočárková" scéna smíření, symbolizovaná pomyslným setkáním zavražděných a padlých, vyznívá jako zvláště účinné odsouzení války, fanatismu, extrémismu. Organické vloučení německočeského prvku v celku jeho lidské složitosti a protiřečivosti - aniž by tím byla jakkoli znehodnocena úloha a váha českého odboje, fragmentárně rovněž v díle zastoupeného - tuto souzvučnou symfonii hudby, režie, hereckých výkonů, výpravy klade ještě o stupínek výš schopností zaznamenat i pozitivní momenty také na straně "těch druhých", Aniž by výrazně utrpěl určující tragický ráz filmu, podařilo se autorům vtělit přirozeně, organicky i scény bezděčně humorné, jichž je více, než by bylo lze se nadát. V kontextu devadesátých let a polistopadové éry vůbec jde o dílo ojedinělé a mimořádné, podle mého názoru i divácky vděčné a katarzi vyvolávající i působící. (02.03.2008)

K tomuhle filmu jsem se dostal až dnes a docela toho lituji, protože se jedná o skutečně skvělý film. Hřebejk na malém prostoru rozehrává napínavý příběh o zbabělosti, odvaze a typickém čecháčkovství, jež se projeví v každé době. Bolek Polívka a Anna Šišková předvádí herecký koncert, ale pozadu nezůstávají ani nepřehlédnutelný Dušek nebo talentovaný Csongor Kassai. Musíme si pomáhat je jednou z těch filmových národních povinností, jež nezklamou ani po několikátém zhlédnutí. (16.03.2009)