Semestr

Waw. Tady nezvítězil jen ten formát, ale i obsah. Zvítězili i herci - Hofman je sice o chlup míň přesvědčivej než absolutní Linhartová, ale ta volba obsazení (včetně Josefíkový) byla prostě skvělá. Jasně: vlastně by se tam dalo najít spousta "much" - nepřesností, nejasností, otazníků... ale vzhledem k tomu, že má jít o nestylizovanou a neformální komunikaci dvou obyčejnejch mladejch lidí, tak neni na místě cokoliv reklamovat. A ta autentičnost, ta "neformální a nestylizovaná komunikace dvou obyčejnejch lidí" je jedna ze největších zbraní seriálu - Amálie a Damián jsou dva obyčejně nezajímaví, občas nesnesitelní a protivní, někdy nafoukaní a arogantní (Damián), jindy nejistí a možná trochu pozérský (Amálie), jsou ale nic než vypovídajícim vzorkem mladýho páru generace Y, generace žijící na internetu a na sociálních sítích, tý generace, která se ještě ve společnosti nestačila tak úplně najít. Podle mě to má rozměry až takový sociální sondy - byť jde možná trochu o sociální bublinu, tak stejně je ta skupina, který se to týká, nezanedbatelná, a rozhodně nejde jen o úzkej okruh lidí, ale týká se to každýho, kdo si ve svym životě musí najít nějaký místo pro novýho člena všech vztahů - pro Internet. V tomhle mi to často připomínalo Men, Women and Children nebo Disconnect - až na to, že Semestr si vystačil s nepoměrnejma možnostma a prostředkama. Mrazivej a autentickej obsah bez konvenčního děje plnej náznaků, těkání a odboček, vyprávěnej prostřednictvím obrazovek komunikačních platforem, je silnou formou i na papíře, pokud se ale zvládne dobře nebo snad skvěle, pak je to prostě rána jako prase. Jak to, že stačí životy, vztah, nejistoty, strachy a nerozhodnosti života dnešní mladý generace bez nějaký větší deformace shrnout a odvyprávět pomocí počítačů a mobilů? Dyť to je strašně děsivý. Jasně, život je trochu širší, než co se vejde na displeje, ale jak nám tvůrci Semestru ukázali, tak ne vždycky je ten rozměr širší nějak významně. Ne tim, že by lidi přestali žít, ale tim, že začali žít úplně jinak, než jak žily stovky generací před náma - a přesně v tomhle momentě mi Semestr přijde neuvěřitelně silnej: dokáže realisticky a nepřikrášlovaně vypovídat o způsobu, jakym mladý generace začínaj žít, jakym si mezi sebou udržujou vztahy, jak spolu komunikujou. Na mě každej z dílů působil maximálně a neměl jsem pocit nějakejch hluchejch míst (jasně, řešej tam blbosti, klikaj na nesmysly, bavěj se o ničem - jenž dyť přesně o tomhle 90% internetový komunikace je), naopak ve mně rostl pocit zmaru, marnosti a deprese - protože jak z tohodle ven? Možností je nekonečně, odboček je taky nekonečně, všichni maj k sobě oficiálně strašně blízko, prakticky jsou si ale dál a dál, jsme zavalený balastem a zbytečnostma a nějakej pevnej bod v tom všem vidět neni - a záchranná brzda nebo tlačítko stop taky ne. Všichni věděj o všem, ale nikdo o ničem; nikdo nejde do hloubky, nikdo nedělá věci pořádně, nikdo nehledá to, co je opravdu důležitý, i když přesně to všem chybí nejvíc. Ale přesně jak psala Amálie v tom mailu z budoucna - je to jako s tou Dvorakovou klávesnicí: víme, že existuje lepší aletrnativa, ale ta změna stojí hrozně moc úsilí a námahy, takže ve výsledku jedodušší a pohodlnější je zůstat u toho, na co jsme zvyklí. A ten konec? Že byl moc neuzavřenej, nebo že kvůli němu zbytečně porušili formu/koncept? Ani jedno mi ani trochu nevadilo. Naopak - silnější závěr by klidně moh bejt spíš prvoplánovej, a pokud něco, tak to celý spíš směřovalo k závěru nijakýmu. Jako v životě. To, co s tim ale tvůrci udělali, pro mě jen podtrhlo kvalitu celýho seriálu, protože mně tim dokázali, že od začátku věděli, co chtěj říct, a to taky řekli - že nešlo o nic, co by si nazdařbůh splácávali někde na koleni. Tenhleten konec, společně ještě se skvěle vybranou hudbou (což se týkalo celýho seriálu, nejen konce) mi upřímně řečeno úplně vzal vítr z plachet. // Bohužel se jen potvrzuje, že FAMU apod. sice může dát schopnejm lidem (jako jsou třeba tvůrci Semestru) vystudovat, platforma pro jejich následnou realizaci a pro uplatnění toho, co dneska má smysl točit a co neni dvacet let přežitý, ta už ale prostě leží někde jinde - paradoxně ne na akademický půdě univerzity, paradoxně ne ve veřojnoprávnim médiu, ale ve sprostou reklamou živenym a soukromym internetovym projektu. (27.12.2016) (méně) (více)