Na prahu války

„VĚŘÍŠ V TO, ZA CO BOJUJEME?…“   Úvod, že jsem to málem vypnul….Artově poetický – kurva na mě až moc! A ty vole – vono furt! Manžel na vojně. Krásný záběry přírody. Krásný záběry vesnice. Krásný záběry pracujících žen…. Si říkám… kurva má to skoro tři hodiny, na co jako budu furt koukat? Takže jsem to vážení přátelé po půlhodině vzdal. Asi můj druhej film, kterej jsem nedokoukal! Na tohle já fakt nemám. Sorry Malicku! (02.12.2022)

Držal som držal asi 2 hodiny ale potom som to už ozaj mal chuť vypnúť. Neskutočne natiahnutý film. Áno. Krásne scenérie, neskutočné obrázky, príroda a tak. Ale dej je jeden des. Hitler tu je v dobových záberoch zachytený pri svojich plamenných prejavoch a zároveň predvádzajúci tančeky v Orlom hniezde. Zlo tu vlastne nie je prítomné, o iných rasách a európskej fronte sa de facto nehovorí. Tento špecifický dramatický tvar diváka vťahuje viac do vnútra ústredné postavy. Divák sa nevie vcítiť do hlavnej postavy. Viac som počas filmu sympatizoval s jeho manželkou než s ním, pritom August Diehl je veľmi obstojný herec. V Nehanebných Bastardoch bol skvostný nácek. Na mňa táto snímka nezapôsobila. (03.12.2020)

Asi jako Stezky slávy roztažené na zbytečně dvojnásobnou stopáž, moc divácký film to opět navzdory krásné filmařině i hudbě není. Nesmyslnost války je silnou výpovědí, o to víc, že snímek pramení ze skutečné smutné události, ale stejně bych dal raději přednost bezchybné klasice jako třeba Sophiině volbě. Chtěl bych zkrátka víc, ale musíme se smířit s tím, že Terrence Malick poslední dekádu točí filmy jen sám pro sebe. Kde jen ty časy strhující Tenké červené linie jsou... 65 %. (20.01.2020)

"Jeden podpis a ste slobodný"  "Ale ja som slobodný." Nádherný filmový zážitok. Pre niekoho možno zdĺhavý, no ja som si užívala každú minútu. V každej chvíli ticha bolo doslova cítiť a počuť myšlienky hlavných postáv, či už pri sledovaní Fanny (Valerie Pachner) pri práci na statku alebo dumanie Franza (August Diehl) v base. Takýto hĺbavý morálny boj len zriedka vidieť vo vojnových filmoch. Aj napriek absencií všeho druhu násilia, krviprelievania a fyzického utrpenia typického pre tieto filmy, bolo utrpenie mysle a duše možno ešte väčšie ako to fyzické. Zrodil sa hrdina (a tiež hrdinka!), o ktorom sme ani nemali počuť, pretože jeho príbeh nemal mať žiaden zmysel. Klobúk dolu a burácajúci potlesk pre pána Howarda za zimomriavkovú a emocionálne silnú hudbu, pre pána Widmera  za kameru, ktorá má preniesla z obývačky priamo do filmu, pre pána Malicka za úžasné režijné aj scénaristické spracovanie skutočného príbehu, a pre obsadenie filmu, pretože ich emócia bola tá, ktorá sa preniesla aj na mňa. Tak sa to robí. A...  "Raz sa dozvieme, aký to všetko malo význam." (15.02.2024)

Typické pomalé, lyrické, autorské Malickovo rozjímání nad obyčejným životem, láskou, Bohem, válkou a především silou osobního přesvědčení mě svou poezií vtáhlo v první polovině, aby v té druhé spíš ubilo monotónností (střídáním nekonečného vězeňského utrpení muže a sousedského odsuzování / sedláckého soužení ženy, spojených již jen dopisy a modlitbami). Ke konci jsem sotva držel oči otevřené – aspoň abych obdivoval nádherné poetické obrázky přírody a širokoúhlou kameru jako celek. (16.08.2022)