Rodinné sídlo

Rozmáchlá staroanglická freska, která nic nevysvětluje, jen odráží mnohdy nepřekonatelné třídní rozdíly. Nevím, mi to připomíná, filmy na toto téma jsou si velmi podobné, ale to, co ji vyvyšuje nad průměr, je skvělá herecká skladba méně i více známých herců a hereček a jejich postupné proměny, nečekané střihové zatmívačky a obrazy Howards Endu a další budov (14.02.2011)

Tak v tomhle jsem se tak trochu ztrácela...jediné, co mi z toho množství podivného a neuspořádaného děje utkvělo v hlavě byly kostýmy, krásná krajina, nádherné interiéry....ovšem to podstatné chybělo, a tím podstatným myslím děj, nějaký spád, dynamiku a logiku. Chvílema to byla taková nuda, že jsem myslela, že to pro nesnesitelnou pomalost děje vypnu. Jinak obsazení bylo na tak beznadějně chaoticky spatlaný příběh až moc dobré. A já blbá se na to tolik těšila....na těch 76%, co to tu má, to rozhodně neni, pro mě to je tak průměrné drama, až teď začínám pochybovat, jestli si to ty 3 hvězdy zaslouží, protože příběhem je velice podřadné. (01.02.2011)

Herecký koncert, to je to hlavní co mě napadá po shlédnutí tohohle filmu. Emma Thompson si toho Oscara jednoznačně zaslouží. Od Jamese Ivoryho jsem viděl ještě o něco vyzrálejší "Soumrak dne", ale i v Howards end je vidět, že je mu tato látka blízká. Mistrně zvládnutá atmosféra, kterou podtrhují kostýmy a brilantní kamera a lokace. Opravdu znamenité. (30.01.2006)

Filmová adaptace románu Edgara M. Forstera. Duchaplná, kultivovaná, zdrženlivá, tak typická pro tehdejší generaci Apoštolů. Zaujala mě moudrá vyváženost pohledu na sociální problematiku - ukazuje jak poněkud pokryteckou disciplinovanost lidí z vyšší společnosti, tak jistou naivitu a marnost snah povznést lidi v nouzi. Chápu nářky části publika týkající se krotkosti příběhu, ale ten styl je autentický. Postavy nejsou ničím „podivné“ či „zvláštní“, jak je zde část komentátorů vnímá. Je to dáno dobou, kdy kdejaký nový antiperspirant nebo popová písnička ještě nedokázaly uvést celé národy do slastného vytržení, a naopak k hodnotám jako rodina, majetek a sex se přistupovalo s náležitou rozvahou a vážností. (19.02.2011)

Soumrak dne od téhož režiséra vznikl o pouhý rok později a považuji ho za žánrový klenot, za film, o kterém se dá psát jen v superlativech. K Rodinnému sídlu jsem proto přistupoval s pocitem, že mě Ivory nemůže výrazně zklamat, je to prostě sázka na jistotu. Stejný režisér i žánr a vlastně též herecké obsazení. Přesto je výsledek zásadně odlišný. Oba snímky mají podobnou stopáž i pomalé tempo vyprávění, ale zatímco u Soumraku dne jsem přes zdánlivě melancholickou poklidnou atmosféru cítil velké napětí a vnitřní dramata a dilemata jeho hrdinů, u Rodinného sídla jsem s přibývajícími minutami pociťoval spíš nezájem a ataky nudy. Soumrak dne u mě funguje jako umělecká výpověď o měnící se společenské atmosféře Británie 30. a 40. let, Rodinné sídlo, které se o totéž pokouší návratem do doby o pár dekád starší, v tomtéž ztroskotává. Působí roztěkaně, rozředěně a utahaně. Mohl bych psát o kvalitní výpravě a zúčastněných známých hercích, ale to jen proto, že nenalézám žádný důvod psát něco pozitivního o příběhu a postavách. Rodinné sídlo považuju za Ivorovu tvůrčí prohru. Zatímco Soumrak dne bych (opatrně, protože jeho pomalé tempo může představovat pro dnešní teenagery nepřekonatelnou překážku) doporučil širšímu okruhu diváků, Rodinné sídlo má význam jen pro ctitele žánru a Ivoryho tvůrčího stylu. Celkový dojem: 40 %. (04.02.2017)