Vlákna

Co by bylo, kdyby... Tvůrci si pro diváky připravili celkem věrohodnou a snadno akceptovatelnou vizi budoucnosti. Pravděpodobně proto se snímek těší takové divácké oblibě a útočí zde na 90 %. Čekal jsem obrovský nářez, u kterého nebudu pravděpodobně ani dýchat. Po obsahové stránce je fantastický. Na plné čáře selhává forma. Tím teď nemyslím pouze stránku nějakých efektů, ty nechť vezme čert. Film z roku 1984 vás nemá potenciál okouzlit nějakou technickou stránkou po 32 letech po jeho vzniku. Úplně mě neoslnil spíš styl vyprávění. To, co snímek řekl bylo rozhodně super. To, jak to snímek řekl už super prostě nebylo. Veškeré lidské emoce a chování v krizové situaci snímek zachytil velmi dobře. Jen to bylo hrozně odosobněné. K jediné postavě jsem si nevytvořil jakýkoli vztah. Celý snímek kolem mě proplul bez sebemenší angažovanosti k ději. Příliš mě nenadchlo ani sdělování klíčových informací a statistik neatraktivní psanou formou. Film celou stopáž balancuje na hraně mezi hraným filmem a pokusem o dokument, a to v mých očích má potenciál uspět opravdu jen zřídkavě. Ani nemám pocit, že by divákům sděloval něco zásadně nového. Hrozba jaderných zbraní tu bude do té doby, dokud lidstvo nevymyslí nějaké ještě o trošku destruktivnější. V celkovém hodnocení se budu držet někde v průměru. Viděno v rámci Společné výzvy s Lucinkou. Film nám vybrala uživatelka eLeR. (27.11.2016)

Scénář: Barry Hines .. Neznamená to, že určitě vypukne válka, ale ta možnost je reálná a všichni na ni musíme být připraveni... Tato slova provázela lidstvo celou studenou válku a naštěstí každý ví, jak se současná situace má, což znamená, že dodnes nebyla naštěstí naplněna, jelikož nikdo to pověstné tlačítko nestiskl. Bohužel, na jadernou válku se nelze připravit. Při tomto nekonvenčním konfliktu v podstatě padne civilizace - veškeré moderní technologie či technika je bez energii nepoužitelná a vědní znalosti jako lékařství apod. nelze v takových podmínkách využít. Kdo nezemře hned, čeká ho jen utrpení a v „lepším“ případě taktéž brzká smrt. ___ Neuvěřitelně působivý polodokumentární film z televizní produkce BBC. Otevřenost v zobrazení, faktická popisnost následků a celkově pesimistická nekompromisnost bere dech. Kam se hrabe veškerá thrillerová tvorba - tak zoufalý křik třináctileté matky při pohledu na své porozené dítě v závěru snímku prostě nemá konkurenci a přitom vlastně není slyšet… :´( 100%. (14.10.2007)

Působivý, přesvědčivý a takřka dokumentární snímek, který i přes svůj poměrně pokročilejší věk neztrácí nic ze svého poselství či chcete-li: varovný prst, jenž tímto filmem Mick Jackson hrozivě vztyčil, zůstává stále ve vzduchu. V naprosto realistickém až pedantickém zpracování je zobrazen stav společnosti v době vážné krize, jež předchází atomové válce, její vlastní průběh a následná léta po ní, která jsou doprovázena tragickým úpadkem společnosti ve všech myslitelných významech. Počínaje národním hospodářstvím a vzděláním (důležitým pro rozvoj jakékoli společnosti) konče. Nedostatkem napětí film rozhodně netrpí. Především díky všudypřítomné televizi a novinovým titulkům je divák vtažen do atmosféry celosvětové krize, která je zde sice vyvrcholením studené války, ale lze ji chápat univerzálně a zasadit si ji klidně do současného geopolitického kontextu. Ostatně v tomto snímku je jádrem sporu Irán, který dnes hraje též nezanedbatelnou roli v tvorbě mezinárodního napětí... Co bych osobně filmu vytknul, je (když odhlédnu od pochopitelných úskalí televizního zpracování) jeho občasná přehnaná doslovnost. Komentátorův hlas nás s pomocí psaného titulku informuje o účincích atomového výbuchu, které jsou vzápětí polopatisticky dokumentovány detailními záběry, čímž se sdělení zdvojuje a alespon na mě to místy působilo dojmem amatérské režie. Kromě toho mi tam chyběl pokus o zobrazení (případně jen letmé zmínce) o mezinárodní pomoci, která by jistě v následujících letech po vlastím útoku následovala a katastrofu alespon trochu zmírnila. Nechce se mi věřit, že by v tom mezinárodní společenství Anglii nechalo samotnou (pokud by samo nebylo terčem podobného útoku). Přesto jsou Vlákna výborným příspěvkem k protiválečným filmům, kterých není nikdy dost, třebaže (bohužel) jejich dopad na zabránění dalším a dalším konfliktům je nulový... (17.09.2008)

Enormně dobré a záslužné po stránce sdělení, obzvlášť druhá (postapokalyptická) část je velmi, velmi... poučná (byť je možná až příliš zhuštěná - vzhledem k časovému rozptylu víc jak deseti let se v ní skrývá potenciál i na několikadílnou minisérii). Jako snímek na pomezí hraného filmu a dokumentární "rekonstrukce" jsou Vlákna taktéž vynikající (zejména pak s přihlédnutím k faktu, že se jedná o televizní počin!) - koncepčně smysluplná, realizačně vysoce působivá (minimalismus, např. v používání čb fotografií, zde nejen, že není překážkou, ale naopak spíše výhodou), divácky zdrcující (některé slabší povahy to možná ani nebudou mít sílu dokoukat). Osobně mě to úplně nezválcovalo, ale to bude patrně tím, že mi scházel větší důraz na (hlavní) postavy (takže mi pak na jejich drastických osudech až tolik nezáleželo) a malinko mám problém i s poněkud jednolitou atmosférou - přišla mi dost šedivá a deprimující už od začátku, kdy se ještě nic vysloveně katastrofického a děsivého neděje. Zřejmě proto na mě ta následná zcela bezútěšná vize postupného konce civilizace nedopadla až tak mocně a drtivě, jako na většinu diváků. 85 % (18.06.2019)

Tenhle film je naprosto děsivý a z lehce zavádějícího názvu by jste jen těžko hádali, že jde o film apokaliptický. Na konci osmdesátek vrcholila tzv. studená válka, která začala vpodstatě hned po druhé světové válkou v Koree. Nástup proudových motorů umožnil vzniknout novým typům těžkých bombardérů, proti kterým nejmodernější bombardovací vrtulový letoun - vrchol leteckého inženýrství Boeing B-29 Superfotress zaostával několikanásobně ve všech paramatrech. Raketové inženýrství vyvíjelo jednu střelu za druhou a za chvíli již nosičem nemusel být ani letoun, ale třeba pomalu se plížící ponorka. Všude ve světě se testovaly různé typy atomových pum, které svojí silou mnohonásobně překonávaly ty z Hirošimy a Nagasaki. Naštěstí si obě mocnosti USA a SSSR moc dobře uvědomovaly, že i když to jeden zmáčkne dříve, druhý své střely stihne odpálit také. Bude to win-win což by v lepším případě mohlo znamenat přeměnit polovinu světa tak jak ho dnes známe na mrtvou zemi. Bohudík se Američanům podařilo tuto válku vyhrát. Ne silou, ale ekonomicky a uzbrojili ruského medvěda k smrti. Navíc devadesátky zdá se přály rozumu a Gorby naštěstí rozumný byl. Přesto to bylo po celý čas studené války napjaté a nejednou opravdu málem došlo k tomu, že by došlo k odpalu střel. Coby se mohlo stát už zkoušel předvést nejeden film. Ihned jsem si vzpomněl na americký Den poté (1983) a Černý déšť (1989). Britové přišli s tímto TV snímkem v podobě jakési reportáže. Zpracování působí dnes už mnohdy úsměvně, nicméně film naprosto reálně a na svoji dobu velmi drsně a bez příkras ukazuje co by se stalo v Sheffieldu během atomového výbuchu a jak by vypadal svět v následujících dnech a měsísích... Každý jistě velmi brzy pochopí, že lidstvo má v rukou síly, na jejichž ovládání je zatím moc hloupé. Síly, kterými je schopno se zcela zničit. Je zajímavé, že ani zde nejdou mocnosti přímo do sebe, ale vše se eskaluje přes konflikt v Íránu... Každopádně dnes už mají armády mnohem lepší zbraně. Proč atom? Zničený majetek, radiace, trosky, zničená infrastruktura... To vše invazní armádě brání k rychlému obsazení nepřártelské země a zabraňuje využití jejích zdrojů. Dnes už jsou zbraně, které vyhladí jen vše živé, bež žáru a atomového spadu... Šílené... Samozřejmě dávám za 5 a docela by mne zajímalo jak to působilo na Brity v kinech tehdá, kdy hrozba byla opravdu reálná... * * * * * (01.08.2021)