Můj strýček

Jacques Tati je ako filmár veľmi precízny, má veľký zmysel pre detail a navyše nenápadný a nevtieravý humor, ktorý nepotrebuje ani veľké komické gestá, ani salvu vtipných dialógov. Jeho tretí celovečerný film Mon Oncle prináša príbeh dvoch svetov – fyzických, ale aj duševných. Sympatický rojko Monsieur Hulot sa tentokrát ocitá mimo svojej komfortnej zóny. Zo svojho sveta plného domov z prelomu storočia s ošarpanou fasádou a drevenými okenicami, kioskov, kaviarní a srdečných mestských postavičiek (nechýba samozrejme ani krásne dievča od vedľa) sa dostáva do sterilného sveta svojej sestry a synovca, ktorí žijú v blízkej modernej štvrti. Tá je plná budov z betónu, ocele a skla pripomínajúcich výtvory brutalizmu, ktoré tunajší obyvatelia nazývajú svojimi domovmi. Ich domy sú pre nich skôr trofeje než miesta pre život. Počíta sa to, kto má najmodernejšie vybavenie, nehľadí sa na vkus či pocit bezpečia, ale na názor susedov, šéfa a pohyb akcií. Všetko je presne vypočítané, všetko je symetrické a uložené v podobe základných geometrických tvarov, skrátka všetko má svoje miesto. V tomto ohľade sa ale prejavuje Tatiho génius. Totiž aj vo svete Monsieur Hulota má všetko svoje miesto – vtáčik v klietke spieva len v prípade, že je motivovaný odrazom slnečných lúčov z Hulotovho okna dopadajúcich v presnom uhle, alebo scéna s rozbúraným múrom, v ktorej sa uplatnil aj Tatiho zmysel pre detail, kedy Monsieur Hulot zakopne a zhodí tehlu, ktorú okamžite dá na jej pôvodné miesto, hovorí o presnom usporiadaní. Rozdiel medzi poriadkom vo svetoch Monsieur Hulota a jeho sestry je ale v tom, že v krajine betónu a ocele medzi sebou komunikujú bytové doplnky a vo svete kioskov a kaviarní zase ľudia. Takýto poriadok sa objavuje aj v kompozícií jednotlivých záberov kedy sú herci akoby nábytkom, ktorý sa v scéne práve používa. Zaujímavo bola vykreslená aj budova školy, ktorú navštevuje malý Gérard. Vo svojom šedom oceľovom kabáte vyzerala skôr ako továreň – a vlastne prečo nie... určite zo svojich žiakov vyrába ďalších podnikateľov v štýlovom sáčku a kravate. Po hudobnej stránke sa motívy prispôsobujú skôr svetu Monsieur Hulota. Zaznieva melódia, ktorá, teda aspoň mne, evokovala hraciu skrinku (najčastejšie znela hraná na akordeóne) a ktorú vzápätí vystrieda soft-jazzová klavírna téma. V závere je použitá hot jazzová skladba, ktorá zaznela už v Tatiho predchádzajúcom filme Les Vacances de Monsieur Hulot. Mon Oncle je filmom, v ktorom nám Tati hovorí, že zázraky existujú... len treba mať otvorené oči. (15.08.2024)

La vie est belle! (08.04.2013)

Príbeh dvoch svetov pretechnizovaného s množstvom plastu, fotobuniek a pretvárky a toho starého romantického s nostalgiou, poéziou v obraze a spoločenského života. Pre dnešného diváka kus ďalekej histórie, ktorá sa dá len ťažko uchopiť. (07.04.2019)

Pro mě geniální film, který jsem viděla třikrát a klidně bych se na něj ještě párkrát podívala. Krásně vykreslené rozdíly mezi strohým technickým odlidštěným světem a roztomilým, barevným, trochu chaotickým, ale živým světem ulice, pejsků, chlapce a jeho strýčka :-) (22.11.2015)

Já ten film prostě miluju. Naprosto dokonale vyjádřený pocit odcizenosti moderního světa, který ovšem není zavržený kategoricky – přese všechno ho divák tak trochu obdivuje. Tati se všem těm hypermoderním, ale ve výsledku nepřirozeným vymoženostem pouze poťouchle směje a dovoluje divákovi naplno se ponořit do krásné nostalgie pokaždé, když se „děj“ přesune do staré čtvrti. Opravdový děj ale ve filmu nehledejte. Není vlastně důležitý, stejně jako nejsou důležité dialogy, které jsou dokonce velmi často přehlušené nejrůznějšími ruchy. V obou světech se vlastně nic neděje. To jen ten nový se snaží toto Nic zabalit do vyleštěné ale nepadnoucí formy, zatímco svět starý ho přijímá s otevřenou náručí a snaží se ho udělat ještě pohodlnějším a přirozenějším. Můj strýček je precizněji vymodelovaný než Prázdniny, ale přístupnější než jinak geniální Playtime (který všechny principy ze Strýčka dovádí až na hranice možností a dost možná ještě dál), a tak se jedná možná o nejlepší první vstup do světa pana Hulota. Do světa, ve kterém chceme být, tak jako Hulot, věčnými dětmi, ale který nás vrhá do situací, jež nás nutí být ukázněnými dospělými. (21.03.2021)

Můj strýček, Mon oncle, nemá žádné zaměstnání a žije ve dvou světech, ve staré a v nové Paříži. Nové se bojí a ve staré je jako doma. Protože nová je moderní, hranatá a nelidská a stará je historická a romantická. Zopakujme si to, nová je moderní, hranatá a nelidská a stará je historická a romantická. A ještě jednou, nová je moderní, hranatá a nelidská a stará je historická a romantická. Scénář napsali Jean L'Hôte a též hrající a režírující Jacques Tati. P.S. To je zpráva o jejich stručném vzkazu, ne o filmu z něj. MacGuffin (03.01.2022)