Touha

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)

V českém filmu existuje řádka poetických filmů a většinu pokládám za onanistické hovadiny. Touha na mě ale působila upřímně a bez nějaké nastavované umělosti. Povídky bych hodnotila - 5,5,3,4. První a druhá povídka jsou vážně nádherné s naprosto dechberoucí kamerou. Anděla je podle mě nedotažená a úplně nevím, o co Jasnému šlo. Maminka je pak dojemná a vyloženě ze života. Suma sumárum 4*. (17.05.2012)

Nádherný dětský svět plný fantazie, krásná romance s mladou Janičkou, ojedinělá příležitost pro Věru Tichánkovou ukázat svůj skvělý dramatický potenciál, v postavě morálně i fyzicky zdatné Anděli, a nakonec opět takový návrat do dětských let. Celkově výborně podchycená atmosféra doby minulé i nastávající, kterou režisér později doladil do dokonalosti ve svém vrcholném snímku. (29.12.2012)

Kamerou Jaroslava Kučery prosvícená kolektivizační doba s vrcholnými obrazy venkova v době zásadních změn. Jasný pro mě osobně i přes respekt k době, v níž tvořil, naznačuje, že jeho osobnostní vyzrávání, které se projevuje právě v myšlenkově-výrazové nedotaženosti jeho filmů, probíhalo trochu pomaleji. Velký výkon především Věry Tichánkové plus Havelkova hudba, která je svým lyrickým a až osudově dramatickým vkladem pro výsledek určující. 3-4* (22.11.2012)

Jednotlivé povídky vynikají spíše v celku znázorňujícím lidský osud než sami o sobě. První zaujme volností dětské fantazie, druhá sepjetím citu s přírodou i pronikajícími, ale ještě nevnímanými temnými podtóny, třetí drsným údělem člověka snažícího se zachovat svou tvář navzdory osudu a poslední nabízí dojemný obraz konce života v příznačném prostředí a zároveň uzavírá kruh a vytváří novou naději. Samotné povídky mají pro mě vzestupnou tendenci, i proto, že už mohou být vnímány ve srovnání s předešlými. Poslední z nich se mě dotkla jednoznačně nejvíce, téma smrti z ní sálalo z každého záběru a nakonci už jsem musel pomalu vytahovat kapesník. Je třeba překousnout trochu teatrální výkony a mít s dílem hlavně zpočátku trpělivost, pak se divákovi dostane bohaté citové odměny. (24.11.2009)