Mladý muž a bílá velryba

Hezký film nasáklý chemií všeho druhu. Někdy mám prostě náladu na takové nostalgicko-romantické téma...a hezká hudba Ládi Štaidla. A i když Párala opravdu nemusím, tenhle román je patrně to nejlepší, co napsal a co bylo posléze zfilmováno. Velmi tomu pomohlo zvýraznění a vlastně dopsání postavy převozníka Gausse. Tím se celá symbolika uzavřela a začala fungovat. (18.09.2012)

„Pohleď, Achabe, hřbet má, jak hora sněhu… Dech má jak uragán… A tělo jako býk. Přichází z temnoty, jak předporodní křik. Pěna už v závějích se přes palubu řine. Velryba Moby Dick. / Nikoho jsem víc v životě víc nemilovala, jenže jsem si tě prohrála už dávno předtím, než jsem tě poznala…“ Bílá velryba – symbol touhy, tajemství, životní cíl. Každý má mít ve svém životě takového Moby Dicka, aby jeho život měl smysl. V okamžiku, kdy jej opustíme, ztrácíme kus vlastního já. Je lhostejno, kolik je nám let, zda jsme staří nebo mladí. Rezignace na život nás může zastihnout kdykoliv. Stejně tak touha nám může zůstat do věku značně pokročilého. Ovšem chytit svou bílou velrybu, to ve skutečnosti znamená jistý konec… Herecký koncert, u kterého jsem však až do samého konce váhala s hodnocením. Prostředí chemičky a odlučování cholesterolu, či čemu přesně se hlavní hrdinové věnovali, s tím jsem se nějak ztotožnit nedokázala ani v podání vynikajícího kvarteta Brejchová – Adamovská – Cupák – Vyskočil (mimochodem, v jeho případě, řekla bych, snad nejlepší výkon, který jsem kdy zaznamenala). Ale několik emotivně nesmírně silných minut v samém závěru filmu mě definitivně přesvědčilo. Pár záběrů, stupňujících napětí, kdy tušíme nevyhnutelné a doufáme v opak, závěrečný záběr na dokonale šťastnou tvář mladého muže, který ulovil svou bílou velrybu… Jedna hvězda navíc. Challenge Tour Special - Filmový lov - červen 2015. (22.06.2015)

Nešťastně obsazená adaptace románu Vladimíra Párala selhává především na dvojici mladých herců. – Od samého počátku jsem měl pocit, že Vyskočil dostal od režiséra instrukci „buď jako Cupák zamlada“ a vzešla z toho hrozná karikatura mládí. Mezi řádky jeho ubohého herectví lze sice časem vyčíst, co v tom hořkém setkání čtyř různě zaměřených vektorů-osudů reprezentuje, ale herecky nepřesvědčuje o ničem – a bezprostřední dojem je tedy kalný. Cupák září, ale v polaritě, kterou by měl se svým mladým před-obrazem vytvořit, chybí právě onen mladý protipól, a osamělost jeho postavy se tak stává absolutní, až nelidskou, a zastiňuje i obě herečky. O postavě, kterou ztvárnila Adamovská, lze říci jen, že jí to většinou moc sluší, ale jinak je zcela necelistvá: v každém okamžiku mění s výrazem i identitu. Jasná a ztotožnitelná by bývala mohla vzhledem k „sophisticated lady“ Jany Brejchové působit jako dospívající dítě – a nechat v chladné tváři své starší kolegyně vyvstat nenaplněné mateřské rysy. (28.12.2021)

Tenhle způsob natáčení jsem moc nepobral, ačkoliv filmy Jaromila Jireše mám z velké většiny rád. Vadily mě rychlé prostřihy a celková zmatenost. Do příběhu jsem se nemohl dostat a brzy mě sledování počalo nudit. Myšlenka nebyla špatná, ale zpracovaní se nezdařilo. Ani herecké obsazení mě nějak nenadchlo včetně mé milované Jany Brejchové (ta její paruka byla příšerná), natož pak hudba Ladislava Štaidla. Páralovu poetiku vkusně přenést na plátno se rozhodně nepovedlo. Mnohem větší průser přece jen byli Milenci a vrazi. (20.01.2020)

Skvělý výkon Ivana Vyskočila, meta, kterou již nikdy nepřekročil a nepřekročí. Nádherné prostředí ústecké chemičky, jehož krásu může ocenit jen milovník industriální architektury či ústečák jako já, který si ve sledování svého města ve filmu libuje, skvělý Cupák a další. Film jehož duši, stejně jako genius loci Ústí nad Labem, ocení jen někdo. (26.06.2016)