Professor Marston & the Wonder Women

O Williamu Marstonovi jsem už ledacos četl, takže samotný příběh až takové překvapení není. V čem je ale film odvážný je to, že příběh o polyamory a (sub)dominanci naroubovává do strukturních prvků výstavby tradiční hollywoodské romance, čímž vlastně předkládá takový charakter vztahu jako něco ryze normálního. A to je sympatické. (10.03.2018)

Poutavý film, který nic nenaznačuje a vše rovnou divákovi naservíruje. Pro naznačování tu byl komix celou dobu a pokud jste se nad ním nezamysleli tento film vám vše zodpoví. ...podřízenost může být příjemná, pravda je osvobozující, láska s sebou nese (příjemnou) bolest... To jsou pravdy, ke kterým dojde snad každý člověk aniž by to rozpitvával, a nebo za to očekával diplom. Herecké obsazení bylo skvělé. Obě dámy se k hezky doplňovaly. Dost mě zaujala i erotická scénka, kdy je hezky vidět, že ani v sexu není prvenství muže 100 %. Ze závěrečné scény, kdy má dominantní Elizabeth odprosit Olive mám rozporuplné pocity. Plně souhlasím s výrokem, že ať je člověk sebevíc dominantnější musí se druhému podřídit, obětovat svou pýchu a důstojnost, přesto mi pan Marston v určitém momentu připomínal člena nějaké sekty. Rozhodně doporučuji komixovým fanouškům pro rozšíření obzoru i milovníkům životopisných filmů. (17.02.2018)

Přiznám se zcela bez mučení, že jsem Willamovi dost záviděl. Rozhodně ne však tu strašně pokryteckou a pruderní dobu, tak typickou hlavně pro USA, ale spíš jeho životní postoj. Mít tak otevřené názory v tehdejší době muselo stát hodně úsilí a osobní odvahy. Ale on ji měl, za což má u mě velikánský dík. A když už nic jiného, teď už konečně vím, kdo napsal komiks Wonder Women, o kterém jsem do včerejšího dne neměl nejmenšího tušení. (28.01.2018)

Já se hluboce omlouvám, že se nepřidám k zástupu adorantů úchyla, který má nutkání své zvrácené choutky předat světu div ne jako poselství pod pláštěm prosazování práv žen... jo a pro všechny znechucený tou ošklivou prudérní pokryteckou Amerikou své doby (posloucháte se někdy?) mám povzbuzující postřeh - už je to i tady úplně noumální Uďo, žijeme takhle pomalu každý druhý a ženský - ženský jsou konečné všude svobodný!! Za těchto souvislostí je myslím zřejmé, že mně na hodnocení uměleckého dojmu oslavného medailónku už nezbyly síly. (09.02.2024)

portrét -bezpochyby- zajímavého a fascinujícího člověka, myšlenkama zcela, mimo své doby (za to, veškerý obdiv a respekt) jen škoda, že ne, v lepší režijní péči (!) i když snaha byla; hlavně v těch tichých, intimních momentech, skvěle herecky načasované, jemně eroticky dráždivé, odvážné a osvobozující, aneb slovy pana profesora: „Jedinou nadějí na mír, je naučit lidi, kteří jsou plni nesvázané a rvoucí se síly, aby se nechali svázat – aby našli potěšení v podrobení se autoritě laskavosti.“ (22.05.2018)