Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia  a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. (13.06.2021)

Aj v rámci zlatého veku európskeho artového, respektíve autorského filmu, musela byť Akermanovej štúdia vyprázdnenosti jednej ľudskej existencie nevídaným dielom. Žena, ktorá stratila zmysel svojej existencie a jej snaha o zachovanie si dôstojnosti spôsobom života, aký vedie. Snáď nikde nie sú dlhé statické zábery a celé pomalé sekvencie tak zmotivované, ako tu. Možno bola Jeanne prázdna a povrchná vždy, možno je jej súčasný a pohodlný život následkom životných tragédií. Kľúč k jej vnútru tkvie aj v raz úsporných, inokedy rozvinutejších dialógoch s odcudzeným synom. Možno bol jej údel strateného človeka údelom celej povojnovej generácie. A možno je táto existencionalita údelom človeka ako takého a boj s prázdnotou našim celoživotným, nikdy nekončiacim bojom číslo jedna. Dôležité je však neprestať bojovať, poddať sa znamená nezvrátiteľnú prehru. (06.10.2016)

Není to nějaký krásný film. Má to co dělat s realistickým malířstvím a fotografií, ale stěžejní pocit je jako u prvních filmů Michaela Hanekeho (není divu). O Jeanne, jestli se tak ústřední postava jmenuje (nikdo ji ve filmu takto neosloví, pokud se nepletu), víme, jaké je její jméno, přesná adresa (obojí díky názvu) a že je "odpudivá" (podle toho, co dělá a jak všechno dělá: nejen zdlouhavě, ale i zbytečně, nudně, špatně, no, je to k vzteku). Jestli film míní jen zobrazovat, jak ženám zabere celý den, než obstarají všechny domácí práce, úkoly, všechno pořídí (pošta, opravna obuvi, obchody), je nasnadě, že se právě proti tomu bouří divákova mysl při sledování nejvíc. Přičemž s ním pravděpodobně lomcují osobní vlastnosti a zlozvyky: závist, netolerance, netrpělivost, touha radit, nechápavě kroutit hlavou. A připravuje si množství otázek: Proč (ona) tak ztrácí čas? Proč vše na večer chystá hned ráno? Proč teď? Proč vůbec? Proč se nejde nejdřív třeba projít? Proč si nepustí ke svým činnostem rádio? Pro nenapíše báseň? Proč třeba nemá doma kočku? Proč neudělá něco jinak? Ale nemá komu - postava se ven (zpoza čtvrté stěny, ze světa filmu) nedívá. A tak z toho všeho plyne nechuť a zavržení takového stylu života, který (ona) vede. Zvláštní je, že Akermanové snímek nemůžeme zcela přiřadit k těm filmům, které zachycují určitý časový výsek bez redukcí, bez výpustek, nebo to úspěšně sugerují: tento film dává najevo, že akce pečlivě vybírá a pracuje velmi promyšleně. Ještě zvláštnější totiž je, že prvotní dojem nahodilosti v tom, co sledujeme bez redukce a co ne, je překonán údivem nad tím, v jak motivované skryté drama, temný film, v němž hraje určitou roli právě náhoda, se průběh vyvíjí. (Temný film jako Peníze od Bressona, 71 fragmentů chronologie náhody od Hanekeho, Aurora od Puiua). Ne pohyb kamery, ale statický rám, aby vynikla pozice voayeristického diváka, který se dívá do soukromí a měl by se stydět. (Viděno v kině, v cinematéce ve Stockholmu, 2011.) (13.04.2011)

Nevím jak to jinak nazvat, tak to nazvu "tyranií kamery". Zatímco v konvenčních filmech se kamera soustavně zbaběle podřizuje pohybu herců, tato vpravdě autoritářská kamera si najde své (statické) místo a pak již jen sledujeme, jak se postavy musí podřídit prostoru, který jim svým rámováním vymezila (a že je taková kamera opravdu neústupná, je krásně vidět na místy uříznutých hlavách neposlušných postav...). Tradiční kamera a střih kapitulují před líbivým a zdánlivě přirozeným vyprávěním příběhu, v němž časové elipsy slouží k nerealistickému vystřižení zdánlivě nedůležitých scén. Akerman nechává kameru zachytit i to "nudné" a v tom objeví víc, než všechny "hollywoodské" příběhy dohromady (Akerman by na rozdíl od Truffauta nevypustila dopravní zácpu...). V tomto případě až do duše pronikající stereotyp životního stylu (viz feminismus), v němž se sebemenší odchylka od normy může stát výbuchem potlačované frustrace. (03.05.2014)

Snímek, o kterém já osobně můžu říct : to jsem ještě neviděl / úplně jiná kinematografie / cesta k jinému filmu. Během prvních deseti minut je třeba přijmout jeho tempo, což pak vede k nabytí jisté zvýšené vnímavosti, citlivosti. Často na mě film působil vpravdě hmatově. Zásadní dílo světoznámé autorky, jejíž mistrovství u nás potkáváme spíše jen zprostředkovaně skrz její vliv na styl "mladších" tvůrců, např. Michaela Hanekeho. (22.10.2010)