Případ pro začínajícího kata

Lemuel Gulliver vojde za "pomoci" králika do krajiny Balnibarbi, ktorý nám vďaka sugestívnemu Juráčkovmu podaniu pripomenie fiktívny svet vo Wellesovskom Procese a Godardovom Alphaville. Podobne je aj Prípad pre kata divácky veľmi ťažkým filmom, kde je síce jasné, načo sa snaží byť alegóriou, lenže mnohé je podané značne nezrozumiteľnou formou. Je pravda, že sa táto téma v českej novej vlne dosť často opakuje, niet sa ale čo diviť, režiséri nevedeli, kedy sa situácia u nás zase "zhutní" a voľnosť tvorby bude znova iba vecou minulosti. Na prvý krát asi objektívne nehodnotiteľné, lenže Prípad vo mne nerezonuje takým spôsobom, ako spomenuté dva filmy, z ktorých som sa dokázal vysomáriť trochu viac a chcelo sa mi nad nimi premýšlať viac do hĺbky. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Tak na druhý krát sa už divák cíti trochu viac aklimatizovaný, stále však bude mať dojem, že mu ešte niečo málo či viac uniká. A preto si vo svojom voľnom čase v blízkej či ďalekej budúcnosti nechá priestor na tretie, možno definitívne pozretie. (29.11.2013)

U VÁS BYLA VÁLKA? - NE... PROČ? - PANE GULLIVERE, VY TOMU MOŽNÁ NEBUDETE VĚŘIT, ALE U NÁS TO DŘÍVE BÝVALO STEJNÉ JAKO U VÁS: MĚLI JSME UNIVERZITU... A KAMENNÝ MOST... A CIRKUSY...MĚLI JSME VŠECHNO, PANE GULLIVERE. VŠECHNO! - Absurdní dílo vzniklé v bývalém Absurdistánu. Počáteční snové poetično se rychle vytrácí a zůstává jen tíživá atmosféra, strach, nemožnost úniku, děj se stává souvislejší, jako by zreálněl. - JE MI LÍTO, PANE, ALE TO NENÍ SEN! - Asi bych nad tímhle filmem kdysi jásala a řvala nadšením. A dnes? Nedívala jsem se na to s takovým odlehčením a odstupem, jak by se mohlo předpokládat. Spíš jsem měla pocit, že se dívám na Absurdistán minulý z Absurdistánu nového, současného! Jedinou změnu vidím v tom, že absurdity dnešní jsou méně zjevné a nikomu absurdní nepřipadají. Obecní blb Vyskoč je nádherně hrzánovský! (23.09.2013)

Hodně zajímavý film, nesoucí v sobě ty nejtypičtější prvky nové vlny. Děj si volně pohrává se Swiftovou Gulliverovou cestou na létající ostrov Laputa... současně poukazuje na tehdejší výslechy a vůbec řeší hlavně neschopnost komunikace mezi jednostlivcem a společností. Celé to začíná přejetím Carrolova Králíka a od té chvíle začína bizarní cesta příběhem, který se zpočátku nezdá býti příliš pochopitelným,ale postupně se to jakž takž vyjasní... každopádně nechápu, proč vzbuzuje například Memento nebo Zvrácený takový ohlas, když v Ppzk se formaděje vyprávěného odzadu objevuje taky a to ještě v mnohem rafinovanější podobě - !spoiler! (alespoň myslím) hrdina to neví a pohybuje se dějem odzadu, za což můžou hodinky přejetého králíka! (09.05.2004)

Po letech definitivně nejzásadnější počin nové vlny a perla domácího filmu hledající konkurenta i v globálním měřítku. Scénárista a režisér Pavel Juráček si postavil pomník doslova v hodině dvanácté a osudově propojil ironické zobrazení Balnibarbi s tragickou tendenční situací. Ale satirická nota je ve vyznění spíše floskulí pro historické datace. Režisér zcela potvrdil svou zálibu v komplikovanosti vyznění, diváka vůbec nešetří a na položenou otázku dává jen mlhavou odpověď. Proto je sledování nesmírně těžké, chce to vícero shlédnutí, líbit se Vám to možná hned nebude. Obratnější tedy je sledovat zprvu spíše formu, protože obsah je i nepokrytě subjektivní bez jasného klíče. Film, který se rodil takřka tři roky vytvořil modelovou strukturu - do absurdity dosadit konvenci a tu pak utopit v něčem, co nechápe. Nezáleží na ideologii a zřízení, takový člověk se utopí i v nejvstřícnější demokracii. A tím člověkem je ještě víc než hlavní hrdina sám Juráček. Drtivá kola Normalizace ho vzala sebou a on se další šance nedožil. Otázkou zůstává, zda by jí ovšem dovedl využít. Pošilhávajíc po současném českém filmu o tom silně pochybuji, charakter typu Juráčka by byl ve stejné nevoli jako jeho hrdina po návratu do Barnibalbi. Vidím to proto tako dokument doby, jindy by neměl šanci. Je to odkaz nejen Juráčka, nýbrž celého tehdejšího filmu. (30.01.2009)

Mimořádně originální alegorie, z které vane duch doby jako z málokterého počinu let šedesátých, a která se po dechberoucím úvodu trošku ztrácí sama v sobě, v opojení svou vlastní alegoričností. Stejně jsem ale v pokušení nasázet tam plný počet, protože, pánové, kdo z nás se na tomto světě někdy necítil jako pravidel neznalý, ztracený cizinec, který vzdor vší touze po čistotě a opravdovosti pokaždé znovu nad ránem odvazuje stuhu z čela toho nesprávného lože? (15.01.2013)