Dvacátý devátý

Jedna z normalizačních perel, kterou jsem měl možnost zhlédnout až dneska. Další příklad historické rekonstrukce odporující skutečným dějinám. I přes svou dvouhodinovou délku jsou postavy neskutečně jednorozměrné (příslušnost k jednotlivým stranám je snadno rozpoznatelná díky šatům) s mýtickým Klementem Gottwaldem v čele. Přes všechny negativa jsem se u filmu bavil, jen mne tvůrci naštvali tím cajzlovským pseudohantecem. To si sakra nemohli vzít odborného poradce, měli na place hned dva, Laďu Lakomého, coby revanšistu Horu a Jaru Kuneše jako Kopeckého (to byl ten horlivý revolucionář, kterého musel krotit i Kléma). Řemeslo je odvedeno standardním způsobem, jak se na zakázkovou činnost sluší, hlavně ta monumentálně dramatická hudba je špica. (14.08.2011)

"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním. (06.02.2012)

Film, který si vystačí s jedním tématem. Je to téma vnitřního boje komunistické strany na konci dvacátých let 20. století. "Hvězdně" obsazený film, kde určitě mnoho herců hrálo z donucení. Někteří však s velkou chutí a vidinou odměny a dalších rolí. Jistě v tomto smyslu nikdo nepochybuje o vnitřním přesvědčení pánů Zounara, Filipa, Švorce, Mixy... Líto mi může být snad jen mladého hereckého páru Čeřovská-Drbohlav, jejichž životy ve skutečnosti skončily tak nešťastně a brzy. Ačkoliv nebýt podobně laděných filmů, zřejmě by se na filmovém plátně příliš neuplatnili. Film samotný je sledem stranických diskusí, sjezdů a projevů. Tehdejší Jílkovo vedení, které stále více inklinuje k sociální demokracii, je vystřídáno novým vedením Klementa Gottwalda. Ten se jezdil do Moskvy učit, jak nejen nepřátelům, ale později i přátelům, zakroutit krkem. Inspirován tehdejší sovětskou modlou Leninem, jehož už mohl navštívit jen v mauzoleu a vycvičen Stalinem, který třídní boj zvládal s nevšední asijskou krutostí. Film doporučuji shlédnout pro poučení. Ale nevadí, když při jeho sledování na půlhodinku usnete. Děj jenom přeskočí z jedné schůze do druhé. (01.03.2014)

"Kdo chce komunismus, tož musí být pro revoluční ale jednotnou stranu bez všelijaké tý oportunistický pakáže."  Poslouchat všechny ty plamenné "Klémovy" projevy (včetně toho závěrečného z parlamentu, kde zazní "slavná" slova o tom, že se "učí od sovětský soudruhů učit jak Vám zakroutit krkem") se dalo jen s největším sebezapřením. S ohledem na datum vzniku tohoto normalizačního filmu, se nelze ani moc divit, že popis  "převratného" V. sjezdu KSČ, na němž zvítězila radikální bolševická linie Klementa Gottwalda, je od historické pravdy vzdálen nejmíň o "parník". Snad jediné, co mě trošku zaujalo, bylo vykreslení postavy Antonína Zápotockého (bodný Adolf Filip), zejména pokud jde o jeho vztah ke Gottwaldovi. Že se nakonec Zápotocký přidal na tu "jedinou správnou stranu", to mě moc nepřekvapilo, ale že ze začátku dost o něm pochyboval, to už jo. A z toho, co jsem si mohl o tomto přečíst, se zdá, že aspoň v tomto mluví film pravdu (04.06.2023)

Omluvte mě prosím, že píšu tento komentář v průběhu asi poloviny filmu, ale to se nedá vydržet. Jestli někdo nadával na Šťepničku, že se Gottwaldovi nepodobá, tak Zounar (nebo kdo ho hraje) se mu nejen nepodobá, ale hraje ho tak trapně, že to svět neviděl. O ostatních hercích platí to samý. Jedinný, kdo alepoň vykazuje nějaké herectví, je Adolf Filip (taky hrál Zápotockýho vícekrát). Natočené to je příííííííííííííšerně! To i ten seriál Gottwald je lépe natočen. Jako příklad uvedu scénu útoku na Jílka, kde tady kamera stojí nepochopitelně vzadu. Jedná se tedy o snad nejtrapnější film (ehm Hrocha nepočítám - to je jiná liga) z období normalizace, protože já všechno snesu, ale vidět nekonečný hádky mezi komunistama a do toho blažený úsměv Klementa Gottwalda je i na mě moc. ODPAD! (16.08.2010)