Já, truchlivý Bůh

Nemohu se zbavit dojmu, že příběh je poněkud vykonstruhovaný. Svůdník, kterého hraje Kopecký, by tu nanynku dostal hned, stačilo by se vychloubat nějakým vymyšleným přátelstvím se slavným umělcem. Né, Kopecký to musí dělat tak nešikovně přes Johanku z Arku, na to mu žádná ženská prostě nemůže skočit. No ale aspoň to byla příležitost přivést na scénu výborného Landovského. (21.01.2012)

Československé 60-te roky museli byť neuveriteľne inšpirujúce obdobie, keď aj režisér, ktorý točil propagandisktické paškvily v službách boľševikov a ktorý "když přijel do Prahy natáčet Amadea, právě Kachlík (spolu s režiséry Sequensem a Balíkem) protestoval, že ho sem nemají pouštět, protože by mohl ovlivnit opozici (citát z tisku a tlače)", spravil takýto film. Pravda, je to najmä zásluha Kunderu, Kopeckého a Landovského, ale predsa len, aspoň to ten komouš nepokazil. (07.05.2024)

Ať už o tom tvůrci věděli nebo ne, tři roky po britském Alfiem, v němž exceloval Michael Caine, u nás vznikl dalo by se říct jeho ekvivalent. Oba snímky mají stejného "hrdinu", oba se zabývají stejným tématem, končí skoro stejně a oba využívají dost podobný "divadelní" způsob vyprávění - Michael Caine i Miloš Kopecký se prostě čas od času zastaví, otočí se na kameru a hovoří k divákům. A abych nezapomněl - oba dva filmy jsou skvělé. Já, truchlivý Bůh je ovšem vtipnější, a to kromě skvělého Kopeckého také zásluhou Pavla Landovského. "Co je tohle za šeredu? Jedeš pryč!" - "Ale Adolfku, dyť to bylo tak krásný, ne?" - "V životě jsem tě neviděl, sůvo, kdo tě sem podstrčil? Ve všem je bordel." (06.10.2011)

Ach, ta nostalgie... Centrum mého drahého (+ rodného) města, které znám snad ještě víc, než sebe, a které už vypadá podstatně jinak, zde ještě v podobě, jakou si pamatuji z dětství / dospívání. Tak např. na prostor s fontánkou před Janáčkovým divadlem jsem už skoro zapomněla (teď by to tam přespolní fakt nepoznali, je tam totiž "moderní" quasi parčík a parkoviště :-( ), přitom co jsem si tam vyhrála / kolem nachodila. Konzervatoř, Šilingrák, Starobrněnská... Některé části jsou zachovány dosud, jiné už "za mě" byly jiné... Bylo mi, jako bych cestovala v čase. Popravdě, dojalo mne to víc, než to, co se ve filmu odehrávalo, i když se mi to rovněž moc líbilo. Prakticky skoro celé se to točilo kolem hudby, zpěvu, dirigentů, pěvců, etc., mělo to vtip, originální zápletku i pojetí (formou vyprávění / bilancování hlavního hrdiny v podání M. Kopeckého), rovněž skvělého P. Landovského, který ztvárnil jeho kamaráda (oba pospolu tam předvádějí perfektní herecké kreace), nečekané vyústění i závěr, s plejádou velmi i méně známých (ne)herců / umělců, a to vše v mé drahé rodné hroudě... ;-) Takže pro mě dosti osobní, a prostě bezchybné (až na ten příšerný knírek (větší snad neměl ani Freddie Mercury :))) J. Jiráskové - ten jsem fakt nepobrala. Nějak to patřilo k roli? Pokud ano, muselo mi to uniknout, a ani tak to nechápu). Pokud bych (kromě hudby a Brna) měla ještě něco vypíchnout, tak rozhodně platonickou lásku hlavního hrdiny, který doposud bral ženy hlavně jako povyražení, a střídal je jak ponožky, a zřejmě poprvé se skutečně zamiloval, a hned nešťastně. Navíc do namyšlené, trochu i naivní, dívky. Ta pak na to (+ svou nezkušenost, možná až hloupost) doplatí, avšak postaví se k tomu nečekaně čelem. Ale žel tím pak trpí nejen ti dva, ale i další z aktérů, který k tomu všemu přijde jak slepý k houslím. Konec mi přišel jakoby trošku otevřený, takže jsem si pokračování mohla "dosadit" dle vlastní fantazie. ;-) P. S. A propos - nechápu, proč ta nána šla výhradně po dirigentech (ačkoliv, svým způsobem, ano). Já bych slintala i nad tím "pouhým" korepetitorem. :-DDD (08.04.2019)

Když nemůžu já ke Kachlíkovi, musel Kachlík ke mě. A tak místo Třiatřiceti stříbrných křepelek jsem viděl jeho nejvýše hodnocený film a ačkoli jsou mé čtyři hvězdy výrazně slabé a zásluhy přikládám spíš Kunderově předloze a spolupráci na scénáři, líbilo se mi to. Nějakou dobu mi sice trvalo, než jsem se do toho dostal (filmy o "Casanovech", kteří mají pět vztahů naráz zatímco začínají šestý a do toho vedou rozverný balící život a o ničem jiném nejsou, mě fakt nebaví), ale časem to začalo hrát víc na tragikomickou notu, která s každou další minutou byla stále více tragická. Přitom je to celé propracované, nic není na sílu, Adolf dopadne jak dopadne a ačkoli se film formálně s novovlnnými snímky nemůže moc měřit, pořád přináší dost kreativních nápadů, hlavně co se střihu, úhlů kamery nebo prolamování čtvrté stěny týče (btw jedna z posledních scén jako by byla oldies verze pointy Funny Games, samozřejmě bez drsností). Navíc herci své role zvládají naprosto dokonale, hlavně teda Miloš Kopecký, ale vyniká to i propracovaným scénářem, který má zdařilý timing gagů a pamětihodných dialogů. Jestli by toho byl Kachlík skutečně schopen (chápej v rámci toho, że by to byl hlavně jeho projekt), jednou snad posoudíš u Křepelek, ale do té doby nevím, jestli tohle byla šťastná náhoda, nebo jestli naopak Dvacátý devátý byl nešťastná náhoda. Tohle totiž má něco do sebe. Slabé 4* (09.04.2024)