Ať žije republika

Herec jediné role Zdeněk Lstibůrek jen dokazuje Kachyňovu genialitu při ždímání dětských duší.  Snová balada o malém vyvrhelovi z klukovských part, který v době zuřící války prožívá všelijaká dobrodružství, nikoliv však ta laskavá poláčkovská, ale  opravdová, kde mu jde o život.   Kachyňa vezme diváka na výlet do dětského vnitřního světa, kde se realita, sny a vzpomínky slévají do kouzelné jednoty, do světa, na nějž jsme všichni dávno zapomněli. Ale kdo ví, třeba zase jednou všichni poletíme na koni s maminkou do nebe... (22.12.2022)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

Sestdesiate roky v ceskoslovenskej kinematografii boli tym najlepsom filmarskym obdobim. Tuna reziser Karel Kachyna natocil obdivuhodny film o konciacej sa Druhej Svetovej Vojne na pozadi moravskeho vidieka. Stary pan Muller a Gajerova boli proste vyborni herci, vsimol som si aj Gustava Valacha /normalizacna trilogia Pod jezevci Skalou - Na Pytlacke Stezce - Za Trnkovym kerem/ plus pekne exteriery a miestami az genialna rezia Kachynu. Proste ceskoslovenska kinematografia 60. rokov v plnej krase a nadhere : 89 % (18.02.2014)

Pro mne nejlepší angažovaný film dvojice Kachyňa & Procházka (jsem si vědom, že dále natočili i Kočár do Vídně a Ucho). Pohled na konec války z pohledu chlapce a outsidera. Drsnost a snovost. Nevím, nakolik do scénáře zakomponoval J. Procházka své dětské vzpomínky na vesnici, ale ta je zde vypodobněna nelichotivě. Žádná ruralistická idylka o pospolitosti spojené tradicí a vírou. A žádní bodří čeští sedláci skrývající partyzány a výsadkáře. Chamtivost, surovost a vypočítavost zde určují chování většiny dospělých. Nejsympatičtějším je zde nakonec údajný kolaborant, který má věru důvod nenávidět vážené členy obce. Z. Lstibůrek je zde fenomenální a já jsem rád, že své účinkování v čs. kinematografii následně nerozředil účinkováním v jiných filmech, které by síly tohoto asi nedosáhly. (05.03.2011)

Tak tento film byl na mě přeci jen trošku až moc umělecký. Řemeslně jde jistě o dokonalou filmařinu. Milovníci poetických filmů si jistě musí užit spoustu krásných (ba přímo úžasných) záběrů. Ale jednak to bylo na můj vkus neúměrně dlouhé (přes dvě hodiny) a jednak jsem se dost ztrácel v tom neustálém střídání mezi skutečnou a snovou realitou. Kromě toho nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale některé ty poetické obrazy nebyly snad ani sny či představy, ale spíš nějaké vzpomínky na něco z Olinovi minulosti. Aspoň mi to tak přišlo. Zejména v druhé části filmu, kdy jde Olinovi o život, mi ty jeho představy připadaly někdy trošku nemístné a pochybuji, že by něco takového prožíval 12 letý kluk v ohrožení. Takže za čistě umělecký dojem bych sice možná dal hvězdiček víc. Ale nesmělo by to být tak dlouhé a (omlouvám se za ten výraz) ve finále tak ubíjející. (14.04.2017)