The High Wall
The High Wall
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef VanišHudba:
Jan NovákHrají:
Radka Dulíková, Vít Olmer, Helena Kružíková, Václav Lohniský, Ivana Bílková, Josef Koza, Marian Jirásko, Andrea Čunderlíková, Viktor SchwarczVOD (1)
Obsahy(1)
Jedenáctiletá dívka Jitka tajně chodí k nemocniční zdi, kde se setkává s neznámým mladým mužem. Ten při autonehodě utrpěl úraz páteře, teď je upoután na kolečkové křeslo a nevěří, že by mohl znova chodit. Jitka ho den za dnem při svých tajných výletech přesvědčuje o opaku. Oba spolu prožijí několik těžkých chvil, odehrají se mezi nimi hádky i opětovná sblížení. Jitka si přitom neuvědomuje, že vlastně prožívá první, zatím nevinný milostný vztah... (Peta_N)
(více)Recenze (44)
Film byl uveden ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1990/91. Vít Olmer se za 70 let svého žití propracoval od adónisoidně vyhlížejícího herce k režisérovi nekoukatelných filmů, bez soudnosti. ()
Poetický příběh ze "staré" Prahy má svoje kouzlo, ale to je tak vše. Příběh je poměrně jednoduchý. Jitka si prožívá svoje naděje, trápení, nevděk a zklamání. To kouzlo, jako u řady jiných Kachyňových filmů spočívá v detailu. Detailech. Ve skrýších, dvorcích, střechách a zákoutích, které byly dříve rájem dětí a formovaly je. Ty dnešní děti bohužel žijí ve sterilním a nudném prostředí. ()
Výborné - velmi citlivý vhled do dívčí duše. Dnes by to asi netočit nešlo, tvůrce by byl ihned obviněn z pedofilie... ()
Komorní, úsporně vystavěný příběh, vyprávěný tak civilně, že při povrchním sledování snadno uniknou náznaky rafinované hry s divákem a nevyřčené významy. Tři osamělé postavy: Jedenáctiletá Jitka, pyšná na svou nezávislost, žijící si ve svém vlastním světě na dvorcích a střechách starých pražských činžáků či na haldách písku bránické náplavky. Dospělý muž v sanatoriu, zcela ponořený do svého traumatu. Jitčina matka, které se do péče o dvě děti už nějak nevejde empatie a vřelost. A čtvrtá klíčová postava, která ve filmu chybí – otec. Předčasně dospívající Jitka si promítá jeho autoritu do neznámého zraněného muže a za svou péči o něj si žádá jeho pozornost, uznání a postupně i víc... Vysoká zeď sanatoria, kterou Jitka každý den překonává, je symbolickým předělem v jejím světě, hranicí mezi dětstvím a dospělostí, samotou a sdílením, ústrky (mstivý domovník V. Lohniský) a přijetím, poslušností a svobodou. Tvůrci tento předěl zvýraznili hudbou (Novákovy geniální variace na ohranou Beethovenovu klavírní etudu Für Elise zní pouze tehdy, když je Jitka na zdi nebo za ní) a kamerovým filtrem, který dodává prostoru za zdí zářivý hal. Příběh končí tak, jak musel skončit. Jak se lehce rozvine, tak nenápadně zmizí a zůstane po něm dlouho doznívající pocit setkání s mimořádnou filmovou básní, kterou pokládám kvůli neobvyklému tématu i způsobu zpracování za dílo z první desítky Československé Nové vlny. ()