Hudba z Marsu

„Vždyť jsem ho líbala jako kulturní referentka!“ Z hlediska návštěvnosti mimořádně úspěšný (přes 3 miliony diváků) pokus o hudební film pěkně demonstruje snahu komunistů setřít rozdíly mezi umělci a dělníky. Hudba z Marsu je založena na premise, že umění patří lidu a může se mu tudíž věnovat každý. Důležité je odhodlání, nikoliv talent. Prvotním podnětem k (ne)dobrovolnému založení kapely je příznačně předsedova snaha zachovat dobré jméno podniku a zajistit pracujícím kulturní vyžití. Láska k bližnímu a láska ke všemi milovanému závodu, s nímž jsou spjaty všechny podstatné události v životě postav, splývají („Podvedl jsem ho z lásky. Z lásky k závodu jsem zapřel nedostatky“). Veřejná a soukromá sféra jsou sjednoceny. Proto Honza sňatek s Hankou podmiňuje existencí závodní kapely. Nejdříve musí fungovat podniková rodina, až poté přicházejí na řadu osobní záležitosti. Ze stejného důvodu muži prchají před svými manželkami, které jim znemožňují v klidu cvičit, do vinice („Toužíme po klidu, ale v práci“). Smutným úkazem v jinak veselém filmu s náznaky krotké komunální satiry (důležitě se tvářící zástupce organizace, jejíž zkratka nikomu nic neříká, předseda JZD, který je podle vlastních slov víc než pánbůh) je Oldřich Nový coby skladatel prvorepublikových šlágrů, omlouvající se za svou dřívější uměleckou produkci („Už tenkrát to za nic nestálo, ale žádalo se to“). Pro doklad toho, o kolik hůř mohlo spojení hudby a budovatelského zápalu dopadnout, ale netřeba chodit daleko – viz Zítra se bude tančit všude, film, v němž není ani náznak nadhledu vlastního Hudbě z Marsu. 50% Zajímavé komentáře:  Oskar, sportovec, Marthos, anais, Willy Kufalt (29.10.2021)

„Takhle máme vybudovat socialismus?“, rozčiluje se Jaroslav Marvan nad svými soudruhy, načež mu je záhy ukázána ta správná budovatelská cesta – společnou prací dokážeme zázraky nejen v plnění Plánu, ale i na hudebním poli. Z Prahy přijede náměstek (taky vám tak připomíná Stalina?), rozdá nástroje, a hudbo hraj! Z počátku je to hrůza. Člověk pod tím návalem propagandy nerozpozná nic osobitějšího. Pak se ale pomaloučku začne rozjíždět poměrně příjemná komedie (v podstatě už je to film pro pamětníky), slušně obsazená, s několika skutečně hezkými nápady (tlukot srdce vystrašeného muzikanta udá rytmus celé kapele; scéna, kdy náměstek rozdává nástroje bez střihu zešedne a změní se v obraz v televizi). Taky mám rád postavu Oldřicha Nového. Sice se dá chápat jako člověk, který za První republiky neuspěl, a až v socialismu mu někdo začne rozumět, ale vidím to i trochu jinak. Jeho postava jako by do děje vdechovala jakýsi západní, volnější styl myšlení, který dodá smysl tupému dělnickému životu ostatních hrdinů. Je těžké odvrátit oči od ideologického rastru příběhu, ale byla by škoda ignorovat některé nesporné kvality. (13.02.2006)

Budeš muset soudruhu napsat pravdu. Já vím, je to hrozný... Budovatelskou řachandu Hudby z Marsu je třeba hodnotit s přihlédnutím, kdo ji točil. Prostoduchý optimismus drezúrování party neumětelů směrem k virtuózním výkonům může nabývat nezvyklých významů. Budovatelský muzikál totiž leckdy svádí až k pochybnosti, zda Kadár / Klos nehrotili často švejkovsky záměrně. Když k tomu připočteme některé promluvy dobou semletého umělce Oldřicha Nového, který se v podobné poloze ve druhé plovině své kariéry často nacházel (Světáci, Kde alibi nestačí, Alibi na vodě atd.) a další piškuntálie... Ale co já mohu vědět? Po šesedáti letech zbývá pozoruhodný bizár, kterýžto ukoukat to je kolchoznická dřina. (06.08.2017)

Já mám rád tydlety komiky! Vy nemáte rád komiky?, ptá se ve filmu Jan Werich mladého Vladimíra Dvořáka, kdy se oba, takříkajíc náhodou, sešli v hledišti kulturního domu v Mariánských Lázních, aby bavili diváky svou vlastní komikou. Hlavním hrdinou této "umírněné satirické komedie" scénáristy Vratislava Blažka a režisérů Kadára a Klose je amatérský hudební orchestr Maršovských sdružených nábytkáren (MARS). Hudební těleso, které vzniklo na záchranu prestiže podniku, ohrožené neprozřetelným slibem iniciativního předsedy závodní rady, se přes všechny problémy propracovává až k vítěznému výkonu na významné soutěži. Snímek s hvězdným komediálním obsazením, v čele s Josefem Bekem, Jaroslavem Marvanem, Oldřichem Novým a dalšími, se dočkal vesměs příznivého přijetí. Svižná hudební komedie, na níž se podílelo několik skladatelů, byla ceněná nejen za "organické a naprosto funkční začlenění hudební složky" do děje, ale i za vtipné dialogy a situační komiku, po předešlé produkci padesátých let zvláště vítané. Vedle nadšených ohlasů se však vyskytly i námitky proti příliš "zkreslenému satirickému ostří" filmu. Snímek tak byl na nějakou dobu stažen z distribuce a do kin se údajně dostal až na osobní zásah prezidenta Antonína Zápotockého. (06.10.2008)

"Tak takhle ten socialismus nevybudujeme!"....huláká Jaroslav Marvan. Má tam dost hroznou roli, ještě více mi bylo líto Oldy Nového. Má tam monolog, kde sám sebe charakterizuje jako obět doby. To je velká pravda. Vidět prvorepublikového elegána v takovém hnoji... :( . Pepíček Bek odvádí svou klasiku, jako vždy je plný elánu a dokonce hláškuje: "já si dám chleba s maceškou"! O samotném ději nemá smysl psát. I v této frašce funguje kouzlo nechtěného. Vidět zpívajícího traktoristu s družstevníky... :), prostě se nejde nesmát. (15.06.2010)