Zlaté časy rádia

Jeden z nejatmosféričtějších filmů Woodyho, který je plný těch nejvtipnějších anekdot. Jde vlastně o povídkový film "vzpomínek" na dětství, který je ale tak dokonale propojen Woodyho vyprávěním a útržky vysílání rádia 40. let, že výsledkem je dokonale kompaktní film. Prostě jde o jeden z nejlepších Woodyho filmů. (11.12.2011)

Krásné retro, které obecně miluju asi stejně jako autor. Už během filmu a hlavně dlouho po něm jsem si zavzpomínala na lítání po venku a na rošťárny, co jsme vyváděli. A taky na to svoje rádio: jak jsem babičce zabavila tranzistorák, protože jedině na něm šel chytit "Laxík" a tak jsem u něho trávila večery, když to šlo, chytala angličtinu a zažila třeba začátky Michaela Jacksona (kterého ale nijak nemusím) a znám názvy všech těch srágor, co se v 80.letech hrály. Babička mi ho pak zase na chvíli sebrala, protože jedině na něm šel chytit Hlas Ameriky:-) Vždycky jsme se nějak domluvily. A myslím, že právě o to vzpomínání diváků šlo Allenovi nejvíc, aby se naladili na stejnou vlnu, vzpomněli si na všechny kamarády, známé a blízké, které třeba už čas zavál někam daleko nebo na věčnost. Líbilo se mi zachycení toho rodinného i sousedského hemžení, zmatku, ve kterém se všichni mají rádi a neztrácejí lásku a naději. A že právě tohle umí Woody zachytit snad ze všeho nejlíp! A nepotřebuje k tomu záporáky nebo katastrofy. Hrozně jsem se nachechtala u fackovací scény u rabína, ale to snad každý. Samozřejmě senzační hudba, ale to je Allena standard! (14.03.2012)

V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. (14.08.2010)

Tento film od Allena nebude patřit mezi mé nejoblíbenější. Vadí mi na něm jakási necelistvost, útžkovitost. Taky mě už začíná lehce popichovat neustále stejné obsazení (cca 15. film, co jsem viděla). Oceňuji ale Miu Farrow, která hrála lehce přihlouplou slečnu naprosto dokonale. Také se mi líbila úvodní scénka s lupiči. (02.05.2011)

Klasická allenovka: židovská rodina a její zážitky, tentokrát související s poslechem rádia v roce 1944 kde romantické cajdáky a dobrodružné rozhlasové hry střídají hlášení z bojišť 2.světové války. Celé to plyne ve velmi poklidném tempu, vtípky také na pilu nijak netlačí (snad jen mafiánská babička a výchovný rozhovor s rabínem mají punc bránicového nitroglycerinu). Celkově poklidná dopolední podívaná. (05.08.2008)