Roma

Roma je výborný film vynikajícího tvůrce, jemuž nedělá sebemenší problémy s každým dalším snímkem skočit do zcela odlišného žánru či alespoň tématu a stylu. Tentokrát Cuarón přináší (další) krásně nasnímané dílo, v němž precizně evokuje atmosféru Mexika 70. let a vypráví velmi lidský, ale na můj vkus možná až příliš řídký příběh jedné vcelku obyčejné rodiny a hlavně její služky a chůvy (v podstatě jediná postava, s níž se divák může identifikovat, ostatní mají mnohem méně prostoru). Některým scénám, hereckým výkonům neherců a technické stránce se nedá nic vyčíst, přirovnávání k neorealistickému stylu, popřípadě i československé nové vlně 60. let jsou velmi pochopitelná (viz angažování zmiňovaných neherců, zaměření se na každodenní život obyčejných lidí, absence klasického "velkého" příběhu), ale kvůli nikterak výjimečnému scénáři (který sice neměla ani Gravitace, ale zase měla jen 90 minut, ještě opojnější vizuál, úžasné finále a dodnes je jediným filmem svého druhu) mě jinak geniální a obdivuhodný Alfonso nesejmul tak jako svými (minimálně) dvěma předchozími filmy. 80 % (16.12.2018)

Cuarónův hluboce osobní film začíná dlouhým pohledem na omšelou dlažbu. V jednu chvíli hlavní hrdinka Cleo (kterou zatím jen slyšíme mimo záběr) polije dlažbu vodou, aby ji mohla umýt od nečistot. Voda jako mořská vlna doputuje až do záběru a v zrcadlovém odrazu odhalí našemu zraku zcela nový prostor: otevřenou oblohu nad dvorkem, po které prolétá dopravní letadlo. Od prvních vteřin filmu tak Cuarón vytváří symbolické pouto mezi Cleo a vodou (voda symbolizuje její čistotu a dobrotivost; Cleo de facto je vodou), současně ale poukazuje na magickou moc vody proměňovat, zmekčovat vše tvrdé – a odhalovat skryté nebe v okolních věcech. Moc, kterou voda – a o to v Cuarónově čarokrásném filmu-záři běží především – sdílí s jinou přírodní silou: láskou. Šánti, šánti, šánti... (14.12.2018)

Zástupce toho druhu filmů, kde se vám na pozadí lidských osudů nenápadně odvíjí i příběh jedné země. Nevyzpytatelná příroda, vyhrocená politická situace a sociální rozdíly. A to vše jen tak mimochodem, jako součást obyčejného každodenního života. Formálně dokonalé, a přitom obyčejně dojemné a hezké... Roma by v devadesátých letech působila jako klasický film z filmového klubu. Dnes je to neuvěřitelné zjevení, které nám připomíná, proč má kinematografie smysl. (20.12.2018)

Roma je hluboce osobním dílem režiséra Alfonsa Cuaróna, jehož struktura a poklidný příběh, který je zde jakoby "mimochodem", nebude pravděpodobně pro každého. Snímek se mimo tyto atributy může pochlubit i skvělými a překvapivě civilními hereckými výkony, jež místy bravurně balancují na úrovni špičkového filmového počinu a dokumentárního díla. Příběhová struktura, u níž jsem na začátku avizoval, že je zde vlastně "jen tak", nemá potřebu něco přikrášlovat, veškeré konfrontace a dramata mají reálné a zcela uvěřitelné podhoubí života jedné rozvrácené mexické rodiny a její služebné – Clei. Režisér je zde jen tedy jakousi mimořádně přidanou hodnotou, jenž zaznamenává nezaznamenané a ukazuje nám to v podání brilantní kamery, která se svou černobílou kompozicí až snově lícuje s dobovým soundtrackem. Za zmínku rovněž stojí fakt, že Alfonso Cuarón se až s neuvěřitelnou citlivostí noří do nitra svých postav, k nimž si již téměř od začátku vypěstujete velmi blízký vztah. Co tedy dodat na závěr? Roma na moderním filmovém poli působí jako blesk z čistého nebe. Už dlouho tady totiž nebylo tak krásné komorní drama, které by mne tak moc chytlo za srdce. A za to patří REŽISÉROVI Alfonsu Cuarónovi velký dík. Skvělá práce! PS: Mám dojem, že jsem právě viděl jednoho z nejžhavějších kandidátů na Oscara v kategorii "Nejlepší film!! „We are alone. No matter what they tell you, we women are always alone.“ (07.01.2019)

Neskutečná síla tohoto filmu podle mě pramení ze tří věcí. Tou první je vlastně zcela obyčejný příběh zcela tuctové hlavní hrdinky, který je ale díky té obyčejnosti a tuctovosti takřka dokumentárně autentický, osobní a stoprocentně působivý. Druhou věcí je bez přehánění mistrovská režie Alfonsa Cuaróna. To se opravdu musí vidět. Snad z každého záběru byste vytvořili dokonalou uměleckou fotografii, všechno je to do nejmenšího detailu promyšlené a černobílá kamera s vydatnou pomocí zvuku (leccos vůbec nevidíme, jen slyšíme) z toho dělá pastvu pro oči (třeba z monumentální scény lesního požáru). Třetí věc je, jak příběh a podání "spolupracují" - všechno je přirozené, dlouhé kamerové jízdy či statické záběry neodvádějí pozornost od toho, co se právě děje, krásně se to doplňuje, tvoří jeden celek atd. Od Roma jsem původně čekal něco dejme tomu ve stylu Tornatoreho Maleny. Je to ale úplně jiný film, úplně jinak skvělý. A třeba scény v porodnici nebo na pláži... Na takové se prostě nezapomíná. (29.12.2018)