Pinky

V první části film běží normálním tempem a jen občas jsme vyrušeni nenávistí bílých k černochům. V poseldní třetině ovšem snímek zajímavě graduje. Neubráním se srovnáním naší nenávisti k cigánům. Snímek nám ukazuje, že ještě ne příliš dávno byli černoši v USA bráni za méněcenné otroky, a to zcela oficiálně. 75%. (02.10.2009)

Složitý film na hodnocení. Na jedné straně Elia Kazan (popř. John Ford, který byl původní režisér filmu, ale po prvním týdnu natáčení byl vyhozen), silné téma rasismu a segregace v typicky studiovém filmu a na druhé straně fakt, že musíte uvěřit nejbělejší z bílých žen ve filmu, že je černoška (ona má být růžová, podle toho její jméno, ale i tak). Sociální téma je však příliš silné, aby se mu dalo vzdorovat a temná (černá) strana Ameriky dnů minulých se představuje v celé své kráse (až na ...). Právě díky předvedení skutečných poměrů mezi bílou a černou rasou ve Spojených státech se film stal terčem zákazů (Texas) a problémů s cenzurou (láska bílého k černé, i když ví, že je černá, bílý muž objímající a líbající černou ženu, jednání dvou bílých, když jim Pinky řekne, že je černá...). Kazan se naštěstí dostatečně vyhnul citovému vydírání, i když tam náznaky jsou. Konfrontace Pinky s tvrdě segregovaným světem je složitá, chvílemi zdlouhavá, ale i díky skvělým herečkám stojí za to. Film, který je silnější úmyslem(a tématem), než výsledkem, takže silné 3*. (24.02.2010)

Pinky je mladá černošská dívka, která vystudovala medicínu. Během návštěvy rodného města ji babička přesvědčí, aby se nějakou dobu zdržela a pečovala o nemocnou ale velmi bohatou slečnu Em. Ta na smrtelné posteli odkáže majetek právě Pinky, která jí byla v posledních chvílích nablízku. Díky tomu se roztočí řetězec událostí, na jehož konci je závěť zpochybněna pozůstalými. Na obhajobu tak čeká nelehký úkol; kromě zachování cti mladé černošky se světlou pletí i zpřetrhání rasových předsudků a nenávisti ve společnosti. (27.09.2009)

Elia Kazan byl na slovo vzatý filmový profesionál a jeho filmy se vyznačují propracovanýmscénářem a pečlivou realizací počínaje castingem a konče filmovým střihem. V každém případě jde o nadprůměrné drama, pro jehož téma si Kazan coby společensky kritický tvůrce vybral rasovou nesnášenlivost na americkém jihu. V příběhu dívky, která musí své právo na dědictví po bělošce obhajovat v dramatickém procesu u soudu, sice poukázal na neutěšenou situaci, co se týče bělošského jednání s barevnou populací, ale film v rozporu s realitou je až příliš optimistický a výchovný. Do vítězství hnutí za občanská práva černochů bylo ještě hodně daleko, ve 40. letech se teprve tento problém dostával do hlubšího povědomí. V reálném životě by se Pinky patrně stala obětí Ku-klux-klanu a byla by vyštvaná ze svého domova. Tak daleko ale Kazan pochopitelně v mainstreamovém studiovém filmu zajít nemohl. Rozuzlení je tak v jeho filmu jednak poněkud nečekané (ovšem plně v souladu se studiovou tradicí happy endu), ale především vzhledem k průběhu soudního přelíčení násilné. Celkový dojem: 80 %. (28.09.2009)

Mladá Pinky Johnsonová se vrací ze studií do rodného městečka ke své babičce. Nutno dodat, že Pinky má bílou pleť, ale babička je černoška. Na studia své vnučce vydělávala léta praním pro místní smetánku. Hlavně jedna bohatá paní, taky černoška, si Pinky oblíbila. Obě se o ni staraly, když bylo Miss Em nejhůř. A ta na obě pak pamatovala ve své závěti. Jenže místní obyvatelé odmítají připustit, aby tak rozsáhlý majetek dědila barevná. (18.09.2020)