Třpyt v trávě

Splendor in the grass nie je ani zďaleka tak priamočiary film, ako by sa mohlo napríklad podľa plagátu, alebo podľa očakávaní starej hollywoodskej romantiky čakať. Ono to totiž žiadna romantika nie je, je to úprimný film o dospievaní, o generačných rozdieloch, o zložitej dobe a o skvelo napísaných postavách. Je tu ťažké nájsť príčiny, prečo sa kto zachoval tak, ako sa zachoval, rovnako, ako je to ťažké zistiť u svojich blízkych v živote. Za naše trápenia v mladosti môže podľa rodičov zlý výber partnera, podľa mladých nepochopenie rodičov, ale je to nakoniec tá mladosť, ktorá nás formuje a trápi a do ktorej prežívania by nám mali asi naši najbližší kecať čo najmenej a začať brať svoje deti v ten správny čas ako osobnosti. Kazan natočil film z dvadsiatych rokov pre generáciu tých 60tych, ktorí museli pochopiť, že tieto problémy sú stále rovnaké a podobne by mal byť tento film účinný aj na dnešných mladých ľudí, ktorým ho touto cestou doporučujem. (20.08.2013)

Ach jo, to zas byla nuda. A když už to nebyla nuda, tak to bylo nevěrohodné a přepjaté. Nejlepším důkazem je scéna, kdy se Wilma koupe a její matka si s ní jde popovídat, načež na ní Wilma začně neskutečně řvát a hysterčit. To je jedna z nejhorších scén, co jsem ve filmu viděl. Oscara za scénář si zasloužilo West Side Story... Nebo cokoli jiného... (16.06.2007)

Elia Kazan to vždycky s herci uměl...Nejinak je tomu i tady. Ve filmu debutující Warren Beatty a přes svoje mládí ostřílená Natalie Wood v rolích milenců z rozdílných společenských vrstev předvádí vysokou škálu citů, a emocí. Dramatický příběh je svědectví doby před příchodem hospodářské krize. Doba se mění, ale lidé jsou pořád stejní... (15.05.2014)

V literárním slova smyslu to romantické je, dokonce bych řekl, že je to jeden z mála romantických filmů vůbec. Určitě také stojí za to vyzdvihnout psychologický rozměr snímku, který mě osobně oslovil hodně. Bylo to trochu zidealizované, ale na obhajobu E. Kazana musím říci, že to jinak snad ani natočit nešlo, jinak by totiž na diváka nepřenesl to, co chtěl, ... mladickou nerozvážnost, zmatenost a rozervanost duše. (viděl jsem pouze druhou polovinu snímku, kterou tímto hodnotím) (11.06.2007)

Další Kazanova skvělá dobová mozaika. Tentokrát vzal diváka na exkurzi na konec dvacátých let USA, tehdejší společnost ukázal na jednom neustále se vyvíjejícím jevu, přístupu k sexualitě a druhém, který se také stále vrací, hospodářském úpadku. Vývoj postavení ženy se odehrává v mantinelech toho, co dovoluje předchozí generace, která je navíc ovlivněna svou vlastní výchovou. Nejzřetelněji je to vidět na přístupu Deaniny matky, která ji odrazuje od jakéhokoliv sexuálního styku, přímo jej démonizuje a korunu nasazuje tím, když popisuje, jak se žena musí proti své vůli poddat muži, jako nutné zlo pro to, aby mohla nosit dítě, že žena si samotný akt neužívá, jako muž. Postava matky byla v tomto ohledu výborně ztvárněna Audrey Christie, skvěle nesympatická žena. Z druhé strany barikády ovšem není situace o mnoho lepší, jednání Budova otce nesvědčí o tom, že by měl k ženám nějaký respekt, což je zase vidět z toho, jak jedná (ignoruje) svou ženu, čímž byla pokřivena výchova jeho vlastní dcery. Také když Budovi doporučuje, aby se vybouřil u dívky „jiného typu“, což Bud nakonec učiní, má na svědomí Deanin kolaps. Budův otec je zase hnán touhou po úspěchu, je to skutečný pionýr amerického snu, což však ve výsledku vedlo k rozkladu jeho rodiny. Bud a Deana z toho nakonec vyšli ještě dobře, oba dostali šanci na nový začátek, a i když se zdáli být docela spokojenými, nikdy to asi nebude to, co to mohlo být. V tomhle ohledu opět zasmušilé a veselé vyznění filmu zároveň, zde mi to připomínalo Unaveni sluncem – minulost je nevratná, naše dětství, nebo lásky, jsou to jediné pravé a opravdové, ale už se nikdy nevrátí a nemá smysl jimi žít. Jediné, co má smysl, je dívat se do budoucnosti a vyčkávat ji s otevřenou náručí, neboť nikdy není jisté, co a koho nám přinese. A zase jednou je nám připomenuto, že peníze nejsou klíčem ke štěstí, naopak mohou naší být zhoubou, když k nim jedinec upírá veškeré své naděje ohledně budoucnosti. Pády jsou méně bolestivé, když ztrácíme málo, než vše a hospodářskou krizi lze vnímat jako příležitost pro očištění, možnost nového startu. Naopak, právě zřeknutí se moci peněz může být osvobozující. Záleží totiž především na tom, s kým společné chvíle života žijeme. Stanislavského metoda vede k často přehnaným emocionálním výlevům, hysterii a podobně, a to i v tomto filmu, ale v Kazanově režii mi velmi vyhovuje a do jeho příběhů prostě sedne. (07.10.2012)