Norimberský proces

Norimberský proces šarmuje hlavně silnými hereckými výkony a charismatem poněkud archetypálních postav. Tracy v roli starého, moudrého a velice "znaveného" soudce exceluje a jeho spíše minimalistický výkon je o to obdivuhodnější, že zanechává ohromný dojem i vedle plameného, oscarového partu Maximiliana Schnella. Burt Lancaster jako tragická (a jistě klíčová) postava příběhu je zase (překvpapivě) náležitě tragický a názorně předvádí, kterak se dá odehrát tak důležitá role pouhým výrazem očí. Vůbec nejvíc mě ale vyrazila dech Marlene Dietrich, která je tady ve svých neuvěřitelných šedesáti stále ztělesněním ušlechtilé ženské -či spíše andělské - krásy... Detaily její tváře po striktně vizuálná stránce dělají s filmovým plátnem něco neuvěřitelného. Zpracování probírané problematiky je náležitě silné a kvalitní, stejně jako dramatická působivost filmu jako taková. Na druhou stranu, občas jsem si právě až moc silně uvědomoval (nejenom kvůli bezvadné angličtině všech vyslýchaných a nevyhnutelnému - výbornému - závěrečnému "monologu a přesahem" ), že jde o dramatizaci, což bylo trochu na škodu. Proto tedy 80% (08.06.2008)

Kramer na začátku šedesátek vytvořil hned dva zásadní kousky ze žánru soudního dramatu. Zatímco, u Kdo seje vítr jsem měl dojem, že po stránce scénáře se film povedl, ale Kramer odvedl vcelku rutinní práci (statické kompozice podobné období klasického Hollywoodu), Norimberský proces, to je úplně jinej šálek kávy. Strhující drama, podtrhnuté vynikajícími hereckými výkony, je zajímavé i formálně. Kromě precizní kompozice a nápaditých kamerových jízd, je tu použivána dramatickým způsobem transfokace na obličeje postav. Kromě prvku napětí mívá často i jinou funkci. Například na začátku všichni Němci mluví německy a co říkají se dovídáme až z překladu do angličtiny. To by ale film nesnesitelně protahovalo. Proto je použita transfokace na obličej německého obhájce a zvuk se po ní zcela organicky přepne do angličtiny. Divák snadno pochopí, proč tomu tak je a jakou funkci tím plní. Další důležitý rozdíl oproti Kdo seje vítr tkví v morální nejednoznačnosti charakterů i celého vyznění snímku (zejména pak finále). Tím se Norimberský proces víc přibližuje Michalkovovu remaku Dvanácti rozhněvaných mužů. (28.07.2012)

Nemá smysl přidávat komentář, který by už zjevně nepřinesl žádný nový pohled, tak se omezím jen na nadšené výkřiky působivé, mrazivé, dokonalé...!! Zvlášť oceňuju fakt, že si Stanley Kramer resp. Abby Mann pro svůj příběh nezvolili ten nejznámější Normiberský proces s hlavními nacistickými pohlaváry, ale věnují se "pouze" těm, kteří (oděni do talárů) umožnili páchat všecky ty hrůzné věci. Mimochodem: Ani mi tak nevadilo, že postavu Ernsta Janninga nakonec nehrál původně zamýšlený Laurence Olivier... "Vsadím se s vámi.." "Já se nevsázím." "Gentlemanská sázka.. Za pět let, všichni, co jste odsouzdili na doživotí, budou na svobodě..." (03.05.2006)

Není to tak strašný film, ale. A to ale je docela velké ALE. Ponejprv mi hodně vadila rozvleklost, která sice měla ukázat další rozměry postav, ale spíš to odvádělo od hlavní linky děje. A taky, že to nebylo ani trochu humorný, jako jiný Kramerův snímek Kdo seje vítr, ani dramatický jako Útěk v řetězech. Vlastně většinu filmu bylo jasný, jak to dopadne a taky to tak dopadlo. Tracyho role byla oproti té v "Opičím procesu" mnohem schematičtější a hodně černobílá, ale všechno zachraňoval hlavně Montgomery Clift a Richard Widmark. Marlene předvedla svůj standard ledové krásky (přestože plné vřících citů). To k filmu po formální stránce. Nyní obsah. Je to otázka, jestli je jejich chování protiprávním, když v dané chvíli se chovají dle platného práva. I kdyby se jednalo o jánevímjaká zvěrstva, myslím, že nikdo nemůže být odsouzen za to, že dřív dělal něco, co nebylo trestné, přestože dnes to trestné je. Ale historie mě přesvědčuje o opaku a to ne jednou. Již zde zmíněný proces (přestože jejich odsouzení přispělo jejich protiprávní chování i v té době) nebo například proces s německými hlídači hranice kolem západního Berlína. Ti kdysi kolem roku 1980 zastřelili nějaké utečence a přestože jim to tehdejší zákon nařizoval a ukládal pod pohrůžkou trestů v případě neuposlechnutí, byli za tento čin v devadesátých letech odsouzeni za vraždu. Tomu se říká ironie osudu, není-liž pravda? Jenže svým způsobem, co ti hraničníci a i z tohoto filmu zmínění soudci a žalobci, co měli dělat? Pokud neuposlechnu nespravedlivý zákon a budu jednat proti, potrestají mě a může mi být stonásobně jedno, že za deset let možná potomci zavzpomínají na to, jakej jsem byl charakter. A když ho uposlechnu, za deset let mě zatratí a odsoudí. Jak si vybrat? Co udělat v případě, že se na semaforu rozsvítí červené světlo a já jsem uprostřed vozovky? V zákoně je jen, že se nesmí přecházet na červenou. Mám se zastavit vprostřed a počkat na zelenou mezi všemi těmi vozy, nebo mám doběhnout na druhou stranu? To je ta otázka, ne nějaké Hamletovo být či nebýt. Ale co si vybrat. Někdy svoboda výběru v takovýchto věcech je nejhorší zodpovědností, jaké se nám jako lidem může dostat. Ano, či ne. Zachránit někoho z hořícího cizího velvyslanectví (i když je to narušení cizího státního prostoru), nebo jen přihlížet a zachovat jejich výsost? (tohle je absurdní příklad, samozřejmě zachránit, protože to nikdo nebude brát tak vážně). Je to různé, vývoj člověka a přechod ke složitějším systémům nás jako lidi staví mezi stále obtížnější rozhodnutí. A jak se rozhodnout? Podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. To je odpověď. (02.05.2006)

Norimberský proces pochopitelně využívá zajímavé a emotivní téma válečných zločinů a jejich potrestání a částečně je vysoké hodnocení způsobeno i tím. Na druhou stranu je scénář kvalitní a plně využívá všech možností, které daná látka poskytuje. Pracuje se všemi konflikty a dilematy, které se v oné době vyskytovaly, a i když není zcela historicky přesný, dává dobrou uměleckou výpověď o tomhle fenoménu světových dějin. Drobné historické chybičky se pochopitelně najdou, např. scéna, kde Beneš dává demisi a na základě toho dochází k mobilizaci amerických jednotek. Ty byly mobilizovány během únorových událostí. Beneš odstoupil o několik měsíců později, když už byla situace plně "stabilizovaná" a Američané zůstali pochopitelně v klidu. Z režijního hlediska si Kramer situaci usnadnil výběrem herců, kteří plně odpovídají stereotypům, které divák na postavy soudního dramatu klade. Kdyby byl odvážnější a postupoval stejně jako Forman, který v Přeletu nad kukaččím hnízdem obsadil pohlednou herečku s nevinnou tváří do role hlavní záporné postavy, byl by i tento film zajímavější. Nicméně odpovídá době svého vzniku. Celkový dojem: 80 %. Mimochodem, podstata vypořádání se s nacistickou minulostí spočívala opravdu v kompromisu s tehdejší německou politickou elitou a např. nacističtí generálové vyvázli se směšně nízkými tresty a byli za velmi krátkou dobu propuštěni. V tomhle ohledu ťal film do živého... (17.04.2008)