Norimberský proces

Nejsilnější film Kramera, co jsem měl dosud tu čest vidět. Oceňuji jak ve svých nejlepších filmech nabádá diváka k zamyšlení, kde je vlastně ta pravda, jak bych rozhodl v této situaci já. Ať už se jedná o filmy se soudní tématikou, či o film Hádej, kdo přijde na večeři, všude je hlavní hrdina postaven před nelehký problém, který musí správně vyhodnotit a čelit tlakům a názorům ze všech stran. Vynikající Spancer Tracy ukázal, že najít pravdu není jednoduché a většinou ani populární. (09.04.2011)

Moc ráda bych sem napsala nějaký smysluplný komentář, ale ani to sebelepší hodnocení se nemůže vyrovnat síle, opravdovosti a obrovskému poselství, které tento film, jako jeden z mála, nese. A přesto mi přijde jaksi málo dát tu pět hvězdiček a jít dál k dalším filmům. V hlavě mám spoustu myšlenek a těch, které jsem z filmu po jeho prvním zhlédnutí nevyčetla, je mnohonásobně víc. Přijde mi, že by se snímek dal po každé minutě zastavit a o těch pár větách, co divák uslyší, minimálně dvě hodiny polemizovat... Tři roky po válce, při slavném norimberském soudu, sršela mezi lidmi na celém světě spousta rozdílných názorů a pohledů na věc, sami obžalovaní měli různorodé pocity ohledně minulosti, široká veřejnost jiné postoje ke spravedlnosti, lidským právům i vztahu k národu. Obrovské množství úhlů pohledů se dá ovšem najít i mezi těmi nejlepšími soudci a obhájci. Jeden ze soudců veřejně odsuzuje závěrečný rozsudek slovy o tom, že teprve budoucnost přinese spravedlivý postoj k věci. Ovšem nejen v roce 1961, ale i dnes je pohledů na osoby zapletené v těch nejhrůznějších činek druhé světové války nespočet, je tedy nějaká šance, že soudcova slova budou někdy naplněna? (05.02.2011)

Studuju práva. Tento film by se měl povinně pouštět všem studentům právnických fakult. Scénář naprosto brilantně a plasticky prezentuje komplikované charaktery, které se podílely na tomto zásadním procesu, který spolu s dalšími procesy té doby kompletně redefinoval pojmy (mezinárodního trestního) práva a spravedlnosti, jak je chápeme dnes. Přesto se mnohým zdá, že tribunály tehdy rozhodovaly špatně, protože aplikovaly právo, které se teprve tvořilo. Protože zamlčely zločiny, které páchali spojenci. Protože neodsoudily spoluodpovědnost, kterou nesl prakticky celý civilizovaný svět na tom, že se Hitlerovi podařilo dokázat, kam až je schopen zajít. Tento hereckými hvězdami napěchovaný a solidně zrežírovaný film však také nevyznívá vůbec jednoznačně. I proto je tak fascinující. Takto si totiž nejen můžeme, ale přímo musíme klást tu věčnou, biblickou otázku Piláta Pontského. "Kde jest pravda?" - P.S. A samozřejmě zcela souhlasím s Aidanovým komentářem. (29.04.2006)

V roce 1948 již u veřejnosti hlavní vlna zájmu o soudní procesy s nacistickými pohlaváry výrazně ochabla. Smrtí posledních známých jmen „Hitlerových“ mužů rukou exekutivy, se v očích veřejnosti tato část dějin uzavřela. Přesto proces s bývalými soudci Třetí říše, znamenal pro vypořádání se s minulostí mnoho. Teprve zde se začínají objevovat některé zásadní otázky. Můžeme soudit lidi, kteří se řídili v tu dobu platnou exekutivou? Výklad práva není vždy stejný. I právo je jen nástroj v rukou člověka. Jak se ukázalo, není nedotknutelné. Zde šlo o obžalobu nacismu jako celku. Odsoudit tak bylo třeba všechny jeho reprezentanty. Moc soudní nevyjímaje, protože i ta se stala v Třetí říši jedním z pilířů hrůzovlády. O kolektivní vině není pochyb. Prokázat ale individuální pochybení, je věc mnohem choulostivější. Dalo by se říci, že podobným přístupem by se dalo odsoudit 90% Němců. V procesu tedy šlo spíš o jakousi morální očistu, kterou Německo muselo podstoupit, aby mohlo začít znovu žít. Ernst Janning význam tohoto okamžiku během procesu pochopil. Jeho plamenné doznání bylo jedním z nejsilnějších momentů filmu. Bylo o to silnější, že k němu došlo až na základě uvědomění si vlastního pochybení, spojeného s citovým pohnutím nad chybami let minulých, jehož iniciátorem se stal případ Feldstein. Síla dialogů ze soudní síně i mimo ni, je nosným pilířem celého snímku. Myšlenkové poselství je natolik významné, že lze přehlédnout i poněkud zkreslené, takřka učebnicově vzorové charaktery postav. O dokument rozhodně nejde. Film je pouze inspirovaný skutečnou událostí, má humánní poselství a je plný promyšlené empatie. Závěrečný dialog mluví za vše. „Netušil jsem, že to může dojít až tak daleko. To mi musíte věřit!“ „Doktore Janingu, tak daleko to došlo již v tom momentě, kdy jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný.“ S. Kramer se ve svém filmu dotkl velmi citlivého tématu individuálního pochybení a viny každého jednotlivce, problematiky vypořádání se s minulostí v kontextu národním i mezinárodním. Provedl to s neuvěřitelnou grácií, citem a pochopením ke všem zúčastněným stranám. 88% (29.09.2011)

Nemá smysl přidávat komentář, který by už zjevně nepřinesl žádný nový pohled, tak se omezím jen na nadšené výkřiky působivé, mrazivé, dokonalé...!! Zvlášť oceňuju fakt, že si Stanley Kramer resp. Abby Mann pro svůj příběh nezvolili ten nejznámější Normiberský proces s hlavními nacistickými pohlaváry, ale věnují se "pouze" těm, kteří (oděni do talárů) umožnili páchat všecky ty hrůzné věci. Mimochodem: Ani mi tak nevadilo, že postavu Ernsta Janninga nakonec nehrál původně zamýšlený Laurence Olivier... "Vsadím se s vámi.." "Já se nevsázím." "Gentlemanská sázka.. Za pět let, všichni, co jste odsouzdili na doživotí, budou na svobodě..." (03.05.2006)